čtvrtek 7. března 2013

Všechny možné terapie o:)

Ahoj holky :) Chci se omluvit, že jsem nebyla příliš aktivní v komentování vašich článků! (Okamžitě to napravím:)!) Tento týden jsem trávila čas hlavně v laboratoři, ve škole, na psychoterapiích, čtením a přemýšlením :) Tento článek bude takové shrnutí terapií, které jsem absolvovala v týdnu:) Myslím, že jsem ušla zase kus cesty a jsem za to opravdu neskutečně ráda. Je skvělé na sobě pracovat! Hlavně v posledních dnech jsem opravdu vděčná za to, že jsem nakonec do nemocnice nenastoupila! Kromě toho, že jsem obklopena lidmi, které mám opravdu ráda, chodím na terapii a myslím, že dělám pokroky, papám co chci a jsem opravdu ráda, že jsem "na svobodě". Můžu dále studovat, chodit do laboratoře, chodit se procházet, užívat si toho úžasného skorojarního počasí :)) Prostě si teď tak nějak víc vážím věcí, které jsem brala jako samozřejmost...

Návštěva nutriční terapeutky

Už jsem přišla na to, proč se mi nedaří vyhodit bonbony ze svého jídelníčku jednou provždy :D Já se na ně vždycky hrozně těším. Je to věc, která mi momentálně přináší do života nejvíc potěšení. (což zní asi pateticky, ale je to fakt - což je dost smutné :D ). A tím, že bych je odbourala, bych odbourala i ty velmi příjemné okamžiky, které mám s jejich konzumací spojené...Do příště bych se měla snažit začít snídat normální věci. Vím, že když budu chtít, tak to dokážu...problém je v tom, že momentálně se mi příliš nechce.

V souvislosti s mým téměř patologickým vztahem k bonbonům jsem si měla napsat seznam aktivit, které mě baví, které mě těší, dělám je ráda...a každý týden minimálně jednu zkusit:)

Můj seznam:
návštěva kina
nějaká činnost v laboratoři
sleep over s kamarádkami :)
dočíst brožurku pro otce a partnery:)
podívat se na nějaký filmupéct koláč
uvařit něco nového
splnit další úkol ze svépomocného manuálu
nalakovat si nehty
přečíst další kapitolu z knížky Miluj svůj život
vytřít podlahu
I když upřímně nic z toho mě nebaví tak, jak pojídání bonbonů :D To je hrozné! Zatím jsme se domluvily na deseti návštěvách, deseti týdnech - dvou měsících.

Do té doby bych chtěla vážit 52 kg, chtěla bych rozšířit škálu potravin, které jím:), minimálně 1x týdně se najíst v kantýně nebo menze(může být i polívka), chtěla bych do té doby umět vzít si něco k jídlu, když mám hlad i když to není v době, kdy bych měla jíst.

Návštěva psycholožky

Ve středu jsem absolvovala první návštěvu paní psycholožky v Anabell. Působila na mě velmi příjemně, byla milá:) Bavily jsme se hlavně o tom, na čem bych chtěla pracovat, čeho bych chtěla dostáhnout, co mě trápí. Pokud bych to měla shrnout - chtěla bych si vážit sebe samé, mít se ráda, akceptovat se taková, jaká jsem, vědět, v čem jsem dobrá a umět toho využít, být sebevědomá, nelpět tolik na váze a vzhledu. Domluvily jsme se na 10 sezeních s tím, že následně uvidíme. Upozornila mě na to, že její terapie se může krýt s terapií, kterou mi poskytuje pan doktor v rámci psychoterapie. Což mě osobně momentálně příliš netrápí, takže i nadále budu chodit k oběma a pokud by se to ukázalo jako problém - začnu to nějakým způsobem řešit. Dostala jsem na příště domácí úkol - popřemýšlet, co se mi na mém životě líbí a co bych neměnila :)) Příští týden ve středu se uvidíme znovu:)

Druhá psychoterapie

Včera jsem byla podruhé na psychoterapii...Domluvili jsme se s panem doktorem na tom, jak to bude probíhat. Teď budu mít 3-4 sezení, které budeme věnovat mně, a následná sezení se budeme věnovat tomu, abych se měla ráda, akceptovala se taková, jaká jsem a abych získala jistotu. S oběma budu tedy pracovat v podstatě na témže, nicméně ze včerejší terapie mám pocit, že se nejdříve bude potřeba zaměřit na vztahy, které mám s blízkými.

Byla jsem upozorněna na to, že zřejmě nastane situace, kdy mi v průběhu terapie bude hůře než napočátku. Což mi nevadí, tak nějak s tím počítám. Už včerejší terapie pro mě byla docela náročná :D Víte, je hrozně zajímavé to, že máte pocit vnitřního smíření s nějakou událostí, ale když o ní máte mluvit nahlas, je to mnohem těžší než by se dalo předpokládat. První polovinu jsem byla v klidu, usměvavá jako vždycky...když ale došlo na vztah s mamkou, začalo mi to být nepříjemné a posmutněla jsem. Řekl mi, že se na ni zlobím. (nebo možná se mě na to ptal) Nicméně měl nejspíš pravdu...Opravdu se na ni zlobím. Zlobím se na ni, protože mě tak často kritizovala, protože jsem se musela tak snažit, aby mě měla ráda a proto, abych se jí něčím zavděčila. Zlobím se na ni proto, že v určité době věnovala svou pozornost spíše sestře než mě. (I když vím, že se snažila projevovat dostatečný zájem i o mě!) Zlobím se na ni i proto, že spoustu vlastností, které mám a nemám je na sobě ráda, mám po ní. Jsem úzkostlivá, kritická, perfekcionistická, věčně pochybující, nejistá. Zlobím se na ni a není mi příjemné, že to dělám.

Druhé téma byl vztah s mou sestrou. Při probírání tohoto tématu jsem se rozbrečela. Cítila jsem smutek a lítost, dost možná jsem se cítila i ukřivděná. Je hrozné cítit tohle k někomu, koho zároveň ale milujete, přejete mu, aby byl šťastný, spokojený a aby se mu dařilo. Neviním ji z toho, že jsem onemocněla, úplně stačí to, že se z toho viní ona sama...z toho je mi taky hrozně smutno.

Jsme každá jiná a vždycky jsme byly. V dětství jsme měly docela problém spolu vyjít - hodně jsme se hádaly, dělaly si naschvály, určitě jsme spolu i soupeřily. Těžko říct, jestli to bylo v rámci takových těch klasických sourozeneckých vztahů. Dokonce mám ten pocit, že jsem ji neměla příliš ráda. V posledních letech se ale náš vztah velmi změnil. Obě studujeme univerzitu. Každá jinou, každá jsme v jiném městě a pohromadě trávíme mnohem méně času, což se na našem společném vztahu určitě taky odrazilo. Miluji ji a vím, že je dobrý člověk. Přesto jsme naprosto odlišné a i v současné době mezi námi dochází k nedorozuměním. Co mi na sestře nejvíc vadí je způsob, jakým reaguje. Jsem člověk, který je tichý, klidný, nemá rád konflikty, snaží se jim vyhýbat. Myslím, že jsem a snažím se být milá:) Sestra je cholerik, je pro mě špatně čitelná. Reaguje totiž občas dost nevyzpytatelně, pro mě nepochopitelně, mnohdy nepřiměřeně podnětu až agresivně. A mně potom taková její reakce mrzí. Nicméně se to snažím akceptovat jako její povahový rys, jako fakt se kterým nic neudělám.

Na vztah k taťkovi se ještě nedostalo :D Ale stejně mě to přimělo k tomu, abych se nad tím zamyslela! (A to se mi právě na těch terapiích líbí! Je to podnětné! Přinutí vás to přemýšlet) Na to se třeba budu moct těšit příště :D Zajímavé je, že se zlobím na mamku, přitom ten, kdo svou pozornost věnoval sestře především byl právě můj taťka. Když nad tím tak přemýšlím zjišťuji, že se to netýkalo jenom modelingu, kterému se v posledních letech věnuje doma většina pozornosti, týkalo se to i sportu a především sportu, kterému se sestra věnovala závodně několik let. Já díky svým zájmům, které byly od těch jeho naprosto odlišné jsem byla tak nějak tolerována. Ale pouze v málo věcech, které jsem dělala jsem byla z jeho strany nějak aktivněji podporována. Teď se mě třeba zeptá, co v Brně nebo co ve škole a tak...ale necítím z toho opravdový zájem, nadšení pro věc, takovou podporu jakou vyjadřuje mojí sestře. Co se týká sestry - tatínek jezdí na přehlídky, na nejrůznější castingy, jezdil na zápasy, fandí společně jednomu fotbalovému tým, sledují spolu fotbal, chodí společně na fotbalové zápasy. Zkrátka toho s taťkou nemám zdaleka tolik společného jako sestra. Navíc si jsou docela podobní, i co se týká charakterových rysů. Kdežto já mám povahově blíže spíše k mamce.

Mimo vztahy jsme probírali to, co pro mě znamená porucha příjmu potravy. Je to jistota, stabilita. Jsem člověk, který je konzervativní, mám ráda jistotu, ráda se ve věcech orientuji. Jenomže okolní svět pro mě není tak snadno čitelný, velmi často se vyskytuji v situacích, kdy si nevím rady, kdy si nejsem jistá. A přesně tohle mi pomáhá anorexie vykompenzovat. Takže doufám, že když získám potřebnou sebejistotu - přestanu anorexii potřebovat. Navíc jsem zjistila, že to naprosto odpovídá i jiné skutečnosti - a to, že doma jím více než když jsem v Brně. Doma se cítím jistá, v bezpečí! Doma nejsem vystavována žádné nejistotě, žádným stresům, zkrátka ničemu takovému. V Brně jsem vystavena životu, tak jak příjde. Tam žiju sama za sebe, jsem svým vlastním pánem, mám zodpovědnost za to, co dělám. Je to mnohem náročnější a mnohem méně jisté. Což je zřejmě taky důvod, proč nejsem v Brně moc ráda! Proč ne moc dobře snáším přejezd do Brna, zatímco domů se těším!

Občas se mi stane, že myslím na budoucnost a vůbec nevím, co bych chtěla a jak přesně bych si ji představovala. Děsí mě to...Stresuje mě nejistota vlastní budoucnosti, stresuje mě to, že příští rok budu zřejmě státnicovat a vůbec nevím, co bych chtěla dělat. A ke všemu mám pocit, že vůbec nic neumím!

Narazili jsme s panem doktorem tedy na pár bolavých míst - vztahy, vztahy, vztahy :D, které budeme nějakým způsobem asi řešit. Říkal, že to nebude terapie mentální anorexie jako taková, ale že na to půjdeme od lesa :)) Ptala jsem se ho, jestli je v mém případě terapie nutná a on řekl, že bych přežila i bez ní :D

6 komentářů:

  1. Chtěla bych ti toho tolik napsat, jako reakci na tenhle článek, ale v závěru mi došlo, že slova jsou zbytečná, protože všechno, co bych napsala, ty víš... Jenom snad jedna věc, kterou nevím, zda si uvědomuješ - anorexie nás všechny nejen spojuje, ale také...jak to říct...dělá nás stejné. Nejistota, divné vztahy v rodině, strach z budoucnosti, nízké sebevědomí, nedůvěra v sebe samotnou, milování řádu, jistoty, plánování... Ty víš, že ti držím palce. Vím, že to víš. Jsem tu pro tebe, kdyby bylo cokoliv, můžeš se na mě obrátit. A nezapomeň, že musíš jíst, jídlo je v našem případě lék. Musíme vyživit mozek, aby jsme mohli věci sledovat a pochopit ze správného a zdravého úhlu. A taky jednou chceme mít děti, ne? A žít normální život, ve kterém se můžeme nejen bavit, ale i randit, studovat, pracovat, skládat těžké (nejen "životní") zkoušky, pařit až do rána, plnit povinnosti, bavit se ....

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Ruby, moc děkuju za milé komentáře, vždycky mě moc potěší :) Jinak teda seznámení přes internet mi teda nepřijde jako moc velká romantika :D Ale když to vezmu celé, že jsem se seznámila s takovým cizincem a že za mnou přijel tak daleko... tak to možná jo no :))
    Tenhle článek je hodně zajímavý. Je super, že máš teď tak intenzivní terapii a hlavně že do toho máš vůbec chuť. Obdivuju tě, že to takhle dokážeš napsat, protože pro mě je třeba hrozně těžké nějak vyjádřit pocity a často se mi stává (i u psycholožky), že začnu o něčem mluvit, ale pak taky musím myslet na jinou stránku věci a nakonec se do toho zamotám a vlastně nevím, jak to je... :D

    OdpovědětVymazat
  3. Chodila jsem na skupinovou terapii, ta se ale zrušila. Jinak mám jak psychiatra, tak psychologa:) V brzké době se chystám do Anabell. Ve kterém městě jsi tam byla/chodíš? A jaký na to máš názor, je to dobrý?

    OdpovědětVymazat
  4. Nojo, jenže jak říkám, já už psychiatra a psychologa mám, tak zas budu muset někomu všechno vyprávět znova a asi tam budu probírat ty samé věci, které probírám se svými lékaři. A navíc je pro mě obtížné otevřít se nějakému člověku, takže je to běh na dlouhou trať. Chystám se do Ostravy.

    OdpovědětVymazat
  5. (Ach jo, tak já píšu komentář a on se mi smazal :X)
    Nejdřív bych ti chtěla strašně moc poděkovat za ten minulý komentář, moc mě potěšil :) seš strašně hodná.
    Já vím, že to je moje volba a to je vlastně i to, co mě děsí nejvíc. Bylo by to strašně lehký, kdyby mi někdo řekl běž na tohle a tamto. Jenže takhle, když je to úplně na mě :X...už jsem zkusila 2 lidem napsat, jestli tenhle seminář náhodou nemají, tak uvidím :) ale je to dobrý nápad.
    Jinak co se mojí váhy týče, vůbec ji nevím. Zakázala jsem si vážit se častěji než 1 za měsíc :D je to hrozně těžký a příznám se, že kdyby nebyla váha v místnosti, kde spí taťka, který vstává až po mě, tak to nejspíš ani nevydržím :') jenže se bojím, že kdybych viděla nárůst, tak mě to dokáže zlomit...ale třeba ne :) Na druhou stranu bych ale chtěla i vědět, jestli jsem třeba i něco málo nezhubla. Při mým momentálním jídle to sice není vůbec pravděpodobný, jenže zas jsem začala i pravdiělně cvičit a já nemám představu kolik tak spálím :X Ale zatím to zkusím ještě bez vážení :)

    Ještě snídáš bonbony? :) sice to není zrovna plnohodnotné jídlo, ale myslím si, že vzdávat se ho, pokud ti přináší vnitřní potěšení, rozhodně nemá ssmysl...alespoň pro zatím ne :) Musí to být zajímavý, takhle úprobírat vztahy a dozvídat se věci, které ani nevíš, že "v hlavě" máš. Nadruhou stranu bych se toho hrozně bála. Nemáš třeba špatný pocit z toho, že je to více méně cizí člověk? Asi to nebylo zrovna dvakrát snadný, když ti ukázal, že se vlastně na člověka, kterého tolik miluješ, zlobíš. Jenže se to dá všechno pochopit. V člověku se za život nastřádá tolik křivd. Když nad tím přemýšlím, taky bych řekla, že potřeba pozornosti, která byla více dávána mojí sestře (i když to mohl být jen pocit), mi dopomohla k ppp. Nevím, řekla bych, že jsem tím chtěla trochu upoutat pozornost. Třeba se taky někdy na tím zkusím víc zamyslet, ale momentálně mě to dost děsí. Vážně tě moc obdivuju, seš tak odvážná. Já bych tam probrečela celé sezení. Doufám, že přijde den, kdy se budeš i v Brně cítit bezpečně a nejen tam, ale úplně všude.
    Zatím ti to jde skvěle, jseš fakt úžasná a moc ti držím palce! :)
    A co tvoje váha, taky ji radši moc nezkoumáš, aby tě to nebolelo nebo už si to tolik nebereš? :)
    Hrozně mě potěšilo, že chceš do dvou měsíců vážit 52kg. To je opravdu skvělé, snad se ti to podaří! Já tomu opravdu věřím :) jen tak dál :)

    OdpovědětVymazat
  6. Anonymní2:02 odp.

    Ruby, držím palce, ať se daří! Musím říct, že co do problémů s váhou jsem měla vždycky spíš trable opačného rázu (tukové buňky, na které mi v raném věku založila maminka překrmováním, bych mohla rozdat v menším okresním městě, a ještě by mi zbylo na pořádný zadek pro sebe)... takže s tím bojuju po svém. Dle tabulek jsem v normě, ale asi se mnou budeš souhlasit, že důležitější než tabulky je leckdy to, co máme... v hlavě. Měj se co nejlíp a bojuj! Stojí to za to. Přeji krásné a dobré dny.

    OdpovědětVymazat

Každého vašeho názoru a komentáře si vážím :)