pátek 1. března 2013

Mentální anorexie - ničitelka vztahů

Když jsem byla v pondělí v nutriční poradně dostala jsem brožurku O poruchách příjmu potravy pro otce a partnery, napsala ji Ria Černá. Tak úplně mi nedošlo, proč mi ji nutriční dala :D (partnera nemám a tatínkovi bych ji číst nedala). Nicméně včera ve vlaku na cestě domů jsem ji začala číst a musím přiznat, že se nutriční trefila přímo do černého :) Ještě ji nemám přečtenou celou, nicméně jsem díky ní začala více přemýšlet nad určitými věcmi:)

Vždycky jsem věděla, že poruchu příjmu potravy netrpím jenom já, ale je jí tak nějak postižena celá moje rodina...bohužel. Ano, samozřejmě jsem viděla, jak to mamku trápí, jak se taťka rozčiluje a že se se mnou sestra občas nebaví, protože se cítí prostě bezmocná a možná taky trochu proto, že je na mě naštvaná. Nikdy jsem ale hlouběji nepřemýšlela nad tím, jaké to pro jednotlivé členy rodiny je a jak moc velký vliv to může mít nejenom na náš vzájemný vztah, ale třeba i na partnerský život mých rodičů, nebo vztah rodičů k mé sestře.

To že se změnil vztah rodičů ke mně je naprosto neoddiskutovatelný fakt. Tak to prostě je. Už zjistili, že díky anorexii mi nemůžou věřit, protože jsem jim mockrát lhala. Slibovala jsem hory doly, schovávala jídlo, lhala o své váze...vlastně mě nenapadá moc věcí o kterých bych nelhala :D Nicméně momentálně ztrátu jejich důvěry naštěstí nijak nepociťuju:) Jsou naprosto skvělí, chápaví, vycházejí mi vstříc a opravdu se snaží, jak mohou mi být nápomocní, mám v nich obrovskou oporu...Nechci jejich důvěru už zklamat! Myslím, že obrovskou zásluhu na tom, jak se rodiče k mé anorexii postavili měla knížka Tajná řeč a problémy poruch příjmu potravy od Peggy Claude - Pierre. Tu mamince doporučila moje psycholožka. Je opravdu velmi užitečná a doporučuji ji všem rodičům! Pomůže jim pochopit a dá jim návod, jak se zachovat...

Nikdy jsem tím, co jsem dělala nechtěla nikomu ublížit, někoho rozesmutnit či rozčílit. Spíše než na ostatní jsem se ale soustředila na sebe, na svou vlastní bolest, své vlastní trápení, na to, jak hrozně mi je, na jídlo, kalorie a pohyb...Včera po přečtení jakési kapitoly z brožurky jsem se vyděsila, že anorexie může ničit i vztah mezi mými rodiči. A to já v žádném případě nechci! Samozřejmě, že ani jejich vztah není naprosto ideální, ale milují se a já v žádném případě nechci ničit to krásné, co mezi sebou mají. Díky tomu, jak hodně je momentálně vyčerpává funkce rodičovská by mohli zapomínat na funkci partnerskou. Až včera mi došlo, že anorexie vlastně představuje pro vztahy naprosto reálnou a konkrétní hrozbu. Prostě tohle se stalo jedním z dalších motivů k uzdravení. Naprosto zásadních, fakt nechápu jaktože jsem to doteď tak úplně neviděla!

Mimo to se mi minulý týden svěřila sestra, že měla před nedávnem nějaké trápení, ale neřekla o tom mamince z ohleduplnosti. Protože prostě viděla, že se tak trápí se mnou, že nějaké další starosti by jí rozhodně nepomohly. Bylo mi to líto... Chci, aby se moje sestra nebála svěřit mamce, když ji něco trápí. Díky anorexii jedné pitomé se teď soustřeďuje hodně pozornosti na mě, ale já chci, aby i má sestra dostala pozornost a lásku, kterou si zaslouží!

V žádném případě nedovolím, aby anorexie ničila mou rodinu!

A co si myslíte vy? Ovlivňují PPP vztahy ve vaší rodině?

9 komentářů:

  1. TO je isté. Môj vzťah s mamčou bol hrozný. Napriek tomu, že sa máme strašne radi, hádali sme sa každý deň. Ale teraz, nehovorím, že už nikdy nemáme iný názor na vec, ale je to 1000 krát lepšie. A so sestrou tiež. Tieto dva vzťahy to u mňa ovplyvňovalo najviac. To je na tom skvelé, ako sa to odkedy jem zmenilo :)

    OdpovědětVymazat
  2. No to je jisté... ovšem v naší rodině změny nastávaly už dříve, když jsem měla jiné problémy. A když se objevil další velký problém jménem anorexie, cítila jsem se samozřejmě provinile, že to jsem zase já, kdo ostatním dělá starosti... Chvíle, kdy jsem se cítila hodně provinile, byly když jsme jezdili do nemocnice na nejrůznější vyšetření - jezdili jsme do jiného města, rodiče si museli brát dovolenou, platit benzin... to mě mrzelo no :( Prostě v ty chvíle mě to všechno štvalo nejvíc a měla jsem pocit, že bych si od někoho zasloužila pořádně vynadat...
    Tu knížku teda ještě neznám! A přitom jsem myslela, že o nich mám už dokonalý přehled :D Kouknu se na ni, díky za tip ;)

    OdpovědětVymazat
  3. jé, začaly jsme stejně... ani jsem si toho napřed nevšimla :D to je jisté :P

    OdpovědětVymazat
  4. Jo bylo to fajn :) a k chemii jsem se stejně nedostala :D hrozný hrozný...To je fakt no:/ ale chybama se člověk učí, nemůžeme být perfektní :)...Tak to je naprosto skvěý a hlavně jestlis neměl žádné výčitky, to je to nejlepší :))
    Taky jsem si všimla, jaká to je ničitelka vztahů. Mrcha jedna :/ Kdysi jsme si celá rodina sedla k míse brambůrků a při aně si sedli jen oni, takže jem si navíc připadala odstřižená a nebo jsem u nich seděla, chroupala mrkev a přemýšlela, jestli po ní nepřiberu, když ji jim v 8 večer. Jsem tak ráda za nás za obě že se z toho dostáváme :)
    Myslím si, že nikdo z tvého okolí nebere tvoje problémy jako přítěž nebo jako něco, čím bys je záměrně trápila. Nevyčítej si to se ségrou, teď už to bude jen a jen lepší. Jako každá nemoc přišla, odejde a zase to bude všechno skvělý :) uvidíš. Já jsem díky aně (nesnáším označení anorexie, nevm proč...) odstřihla většinu kamarádek a až teď začínám poci|ťovat, že bych je chtěla zpátky. Je hrozný jak dokáže zkreslit nejen pohled ale i cítění a sociání potřeby obecně...

    OdpovědětVymazat
  5. Samozřejmě, že ovlivňují a jak!! Ono jde o to, že anorexie je často (alespoň z části) způsobená nebo ovlivněná právě těmi vztahy. Když se vše motá kolem anorexie, jídla, váhy, postavy, je jasné, že to ovlivní naše vztahy a vůbec celý běh domácnosti. Rodiče si pak dávají pozor na každé slovo, často probíhají hádky...no však to znáš.
    A vztahy mimo rodinu? Jasný. Jsi podrážděná, odtažitá, potřebuješ mít kontrolu nad jídlem, cvičením, postavou, tyhle věci jsou pro tebe důležitější než ti lidi okolo. A je pravda, že tohle se nezměním s léčbou psychiky, ale až s určitými kily...

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji ti za komentář:)
    No upřímně, musím přiznat, že jsem si dala menší svačinu. Však to znáš, to ubírání. Ale snad to nějak zvládnu. Vím, že když to dnes překonám a neuberu, budu zase silnější a sebevědomější. Jen to dokázat.. Myslím, že to zvládnu. No přemýšlela jsem, že bych si konečně zajela koupit nějakou výraznou (asi červenou) rtěnku, ale nevím...

    OdpovědětVymazat
  7. Napsala jsi to vážně krásně a ještě lepší na tom je, jak to myslíš upřímně. Hrozně ti fandím a všem ostatním holkám, které trpí PPP, taky. Člověk nad tím nikdy moc nepřemýšlí, dokud se někdo takový neobjeví v jeho blízkém okolí, uvědomí si najednou spoustu věcí, které dřív přehlížel. Líbí se mi, jak jsi uvědomělá, jak se snažíš a jak se k tomu stavíš rozumně. Jen tak dál! :)

    OdpovědětVymazat
  8. Přesně tak!!...anorexie zničí všechno,co jí povolíš...dokáže zničit rodinu,donutí rodiče k rozvodu...je to prostě svině,která se přežírá našimi mozky,zatímco nás nutí hladovět!...Doufám,že bojuješ! :)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc, Ruby :) No kdybys viděla mého druhého bráchu, tak s tím jsme si teprve podobní :)) Aspoň to všichni říkají... protože máme stejné oči, ten náš nejmladší má po taťkovi a my je máme po mamce.

    OdpovědětVymazat

Každého vašeho názoru a komentáře si vážím :)