úterý 5. března 2013

Proč jsem onemocněla?

Když jsem byla ve středu na psychoterapii ptal se mě pan doktor proč jsem onemocněla. Řekla jsem mu, že to opravdu nevím:), což ale nebyla tak úplně pravda :D Nikdy jsem si to ale neposkládala tak úplně dohromady...až teď...je to dlouhé a nudné, za což se omlouvám, ale je to nutné :)) Je zde také spousta "možná", protože si většinou nejsem jistá tím, jestli a jaký vliv co mělo :) A ještě bych chtěla zdůraznit to, že své rodiče miluju a mrzelo by mě, kdyby se tady náhodou vyskytla nějaká negativní poznámka na jejich jméno :) Vím, že mě milují a vychovali mě a chovali se ke mně vždy tak, jak nejlépe uměli:) Všechno, co popisuju je subjektivní...není to objektivní záznam skutečností :))
 

Dětství

Uvědomila jsem si, že velmi těžce nesu kritiku. Respektive považuju za kritiku v podstatě všechno, co je na mou adresu řečeno :D Jsem velmi vztahovačná. Neadekvátně na ni reaguju hlavně v případě, že byla řečena mamkou. Možná mám pocit, že cokoli udělám jí nebude dost dobré. Možná, že je to nějaká "obranná reakce", kterou jsem si v průběhu svého života vyvinula vůči mamčině poměrně časté kritice. Možná jsem právě díky tomu získala pocit, že bych měla být perfektní, nejlepší. Možná jsem si myslela, že právě díky časté kritice je to ona, kdo chce, abych byla perfektní.

Ke svým rodičům jsem vždycky vzhlížela, respektovala je. Vždy to pro mě byly autority. Nikdy jsem o nich nepochybovala a cokoli udělali nebo řekli bylo v mých očích správné a absolutní. Je tedy možné, že jakoukoli kritiku jsem přijímala jako fakt. Ne jako názor, ale jako skutečnost. To zřejmě vedlo k tomu, že jsem si byla vědoma spíše svých chyb než kladných vlastností.


Neúspěch v soutěži krásy a rozchod

Mentální anorexie u mně propukla v době, která pro mě byla psychicky hodně náročná. A podílela se na ni celá řada nejrůznějších okolností. Pokud je mám vzít chronologicky, tak prvním faktorem byl neúspěch v soutěži krásy. Nepostoupila jsem tehdy z castingu do dalšího kola. Nemyslím si, že by to mělo něco společného s mým vzhledem jako spíš s mou nepříliš dobrou schopností sebeprezentace. Nicméně v té době jsem hledala i viníka v mé vizáži. Staly se jím má stehna.

O pár měsíců později jsem se rozešla se svým tehdejším přítelem a díky tomu jsem měla ve svém životě více času a prostoru. Rozhodla jsem se, že začnu dělat něco pro sebe a pro své zdraví...ale hlavně jsem se rozhodla, že budu pracovat na svých nohách a dovedu je k dokonalosti!

Kromě toho, že jsem měla díky rozchodu více času, jsem přišla o přítele - o jeho lásku. O lásku, kterou mi dával a kterou jsem já sama po rozchodu nebyla schopna nahradit. Přišla jsem i o pozornost, kterou mi věnoval. A v mém životě byl najednou deficit lásky a pozornosti.

V té době se v modelingu dařilo mé sestře. To, jakým způsobem se stravovala se pro mě stalo inspirací, odtud pochází můj zájem o zdravou výživu. Zřejmě jsem si podvědomě myslela, že když se budu stravovat (a nejen stravovat - uvědomila jsem si, že jsem ji napodobovala v mnoha ohledech) jako ona, budu stejně úspěšná jako ona. K ničemu takovému pochopitelně nedošlo. Naopak byly mezi námi velmi časté konflikty, protože sestra nesnášela, když jsem ji kopírovala.
Sestra byla čím dál úspěšnější. Vždycky jsem jí to přála a podporovala jsem ji, jak jen jsem mohla. Miluju ji:) Ale mrzelo mě, že se doma veškerá pozornost obracela na modeling a její úspěchy. Což zřejmě mělo vliv na to, že můj život vypadal v porovnání s jejím mnohem bezcenější než ve skutečnosti byl. Navíc modeling to byla oblast, ve které já jsem zcela evidentně neuspěla.


Co tedy vedlo k tomu, že jsem onemocněla?

Nejpodstatnější je to, že jsem neměla ráda sebe samou, byla jsem nesebevědomá, nevážila jsem si sebe samé, neuměla jsem se ocenit zřejmě v souvislosti s častou kritikou a pocitem, že bych měla být stejně perfektní jako mí rodiče, což se mi nikdy nemohlo povést, protože perfektní nebyli ani oni, jenomže to jsem neviděla:) Kdybych se měla ráda, nejspíš bych neonemocněla.

Díky tomu, že jsem se neměla ráda jsem nebyla schopná po rozchodu nahradit deficit lásky a pozornosti, kterou jsem měla, když jsem byla zadaná. Anorexie byla nejspíš neúmyslný způsob, jakým jsem poutala pozornost svých rodičů, kteří ji v té době věnovali ve větší míře sestře.

Navíc jsem konzervativní člověk, který má rád jistotu. Ráda se ve věcech orientuju a mám v nich ráda jasno. Možná, že tím, že jsem si "vypěstovala" anorexii jsem získala vnitřní pocit stability a jistoty, který mi v tehdejším životě chyběl.

4 komentáře:

  1. Ano, cokoliv mí rodiče řeknou, je pro mne to správné, tak, jak by to v životě mělo být. Nikdy jsem se nezúčastnila modelingového castingu a asi ani nikdy nezúčastním, ale jinak máme minulost a důvody (a tedy možné příčiny) stejné. Já k tomu ještě přidávám, ale to se jen domnívám, že k tomu přispěl fakt, že mě rodiče vždycky brali jako dospělou - takže jsem si neprožila takové to vyloženě dětství. Mluvili se mnou o všem, o všech vážných věcech, jako bych byla 20 letá, a ne třeba 13-15tiletá. Proto jsem se možná podvědomě vrátila do role "panenky". Dále pár "dobře mířených" poznámek od "přátel" a rodiny na moji postavu, a asi také touha po pozornosti.. je toho prostě hodně a bohužel zjištění příčin ještě neznamená nic, musí se s tím dál nějak pracovat. Například naučit se, že lidé mají názor a můžou ho říct, ale to ještě neznamená, že mají pravdu. Zvýšit si sebevědomí... A získat kontrolu v něčem jiném, než je anorexie (jídlo, hubnutí...). Snad se ti to podaří, já mám dnes špatný den a nejsem moc silná...achjo.
    Měj se krásně:)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju za komentář :)) V tvém příběhu vidím kousek sebe. Je skvělý, že si uvědomuješ, proč se to vlastně všechno stalo...je to základ úspěšného uzdravení :) Ani si neuvědomujeme, jak nás dětství ovlivňuje i teď. Taky jsem to všechno prožívala kvůli řečem příbuzných, i když to tak vůbec nemysleli....Ta typická potřeba kontroly nad něčím je jedna z nejhorích věcí. Člověk se toho nemůže jentak zbavit :/
    Je vidět kolik se toho najednou na tebe sesypalo, zkrátka asi nebylo možný si z toho něco negativního neodnést. U mě k tomu taky hodně přispěl fakt, že jsem chtěla vypadat jako křehká panenka, kteoru budou všichni chránit...chtěla jsem tím pozornost rodičům, které se mi opravdu dostalo, ale v jiné formě, než co by si člověk přál.
    Je vidět jakou máš teď v rodičích podporu a děláš pokroky. Jen tak dál :) těším se na další článek

    OdpovědětVymazat
  3. Taky jsem vztahovačná =(
    Tvůj důvod k onemocnění anorexií naprosto chápu. Já kdybych neuspěla v soutěži krásy, začala bych jídlo nenávidět ještě víc než teď. A ještě do toho se s tebou rozešel přítel? 2 bolesti najednou =( mrzí mě co sis prožila. Chápu i to jak jsi napodobovala sestru, chtěla ses jí vyrovnat, udělala bych na tvém místě to samé.
    Anorexie je pro anorektičku takový vnitřní úspěch. Když nemůže mít úspěch v čem by chtěla, je pro ní úspěch aspoň ta kontrola v jídle a hubenost. Tak to mám taky..

    OdpovědětVymazat

Každého vašeho názoru a komentáře si vážím :)