Vážení a moje myšlenky

Včera dopoledne proběhlo vážení, váha ukázala 45,9kg. Což není o moc víc než předtím, nicméně je to víc a já jsem za to ráda :) Jsem ráda za sebemenší krok kupředu:), za jakoukoli změnu v mé hlavě :) Jsem neskutečně šťastná za to, že se cítím lépe. Udělám všechno pro to, abych se už nikdy nevrátila na to dno, ze kterého jsem se odrazila.

Příliš nevynikám ve vyjadřování svých pocitů a myšlenkových pochodů, navíc je pro mě docela těžké o těchto věcech psát...no snad tenhle článek přežijete :D

Myslím, že jsem se anorexií za něco trestala. Naprosto jednoznačně jsem k sobě neměla dobrý vztah. Neměla jsem se ráda a myslím, že to byl způsob, jakým jsem si vyřizovala účty sama se sebou. Možná, že jsem si doteď neodpustila, že mě opustil můj první přítel. Možná jsem si neodpustila to, že jsem toho druhého opustila já :D Nevím přesně, co to bylo. Ale vím, že už to tak rozhodně nebude!

Několik posledních měsíců mi nebylo vůbec dobře. Ačkoli jsem se několikrát snažila nalhat si opak. Občas se mi i povedlo tomu uvěřit. Bylo mi hrozně ale neuměla jsem to vyjádřit...a anorexie jako by byla způsob, jakým jsem to vyjadřovala. Cítila jsem se hrozně = vypadala jsem hrozně.

Bude to znít možná divně, ale ulevilo se mi, když rodiče zjistili, že jsem nemocná. Nemusela jsem se už přetvařovat, nemusela jsem se už tvářit, že je všechno v pořádku a nic se neděje. Teď už vím, že jsem neuměla pracovat s tím, co jsem cítila a už vůbec jsem o tom neuměla mluvit.

Celou tu dobu než jsem se rozhodla, že se chci uzdravit, že chci aby mi bylo opravdu líp jsem zoufale hledala důvod pro to, proč bych to vlastně měla udělat. Určitě jsem chtěla přestat trápit rodiče. Ale to proti anorexii nebyl dost pádný argument. Nestačilo to.

Postupně jsem si ale začala uvědomovat, jak hrozně se ničím. Fyzicky jsem se cítila hodně špatně. Kromě všech možných zdravotních obtíží, které s sebou anorexie přináší jsem v poslední době začala hodně pociťovat slabost...cítila jsem, že už prostě nemám sílu. Což je opravdu hnusný pocit a nikomu bych ho nepřála! Stalo se dokonce, že mi bylo tak zle, že jsem nějak přestávala vnímat, co mi spolubydlící říká a stálo mě hodně úsilí, aby to na mě nepoznala. Uvědomila jsem si, jak hrozně se trestám za něco, co jsem si neodpustila. Týrám své tělo, které chudák za nic nemůže...Ano, celé ty měsíce mi to opakovali rodiče a sestra, opakovala mi to psycholožka i nutriční a četla jsem to v knížkách i na internetu. Ale asi jsem si to potřebovala uvědomit sama. Možná nepříjdu na to, za co jsem se tak trestala, ale ať to bylo cokoli - odpouštím si to!

Posledních několik týdnů je mi (z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu :) ) psychicky lépe a všechno nasvědčuje tomu, že stejně tak jako na počátku budu to, jak se cítím chtít vyjádřit i tím, jak vypadám :)) Kromě toho, že jsem navýšila porce a pomalounku přibírám, jsem si začala opět lakovat nehty, holit nohy, ostrouhala jsem si konečně tužku na obočí :D, koupila si naušnice, lak i řasenku a včera jsem se pustila dokonce do bělení zubů :)) K tomu jsem se dostala po více než roce od doby, kdy jsem dostala sadu na bělení zubů. KONEČNĚ JSEM TOTIŽ STÁLA SAMA SOBĚ ZA TO, ABYCH SE DO TOHO PUSTILA! Prostě se všechno začalo obracet k lepšímu :) Vůbec nechápu čím to je, ale jsem za to neskonale vděčná!


Chtěla bych poprosit všechny holky, které čtou tento článek a mají stejný problém: Vyhledejte pomoc a naučte se své problémy a negativní pocity, které vůči sobě máte řešit jinak než jídlem. Naučte se pojmenovat a uchopit to, jak se cítíte a vyjádřete to lepším způsobem než já!