čtvrtek 7. února 2013

Tak trochu šílené anorektické chování

Mám před sebou ještě několikahodinovou cestu vlakem a rozhodla jsem se, že si ji zkrátím psaním :) Chtěla bych se s vámi podělit o to, že není všechno tak úplně růžové :D To, že jsem se zaradovala, když jsem viděla na váze větší číslo je úžasné! A moc to pro mě znamená :) Ale protože vám nechci nic zastírat, povím vám i o druhé stránce věci...Místy to bude možná trochu nechutné a třeba si budete i klepat na čelo, ale co...píšu to, jak to je :)

Narozdíl od spousty jiných anorektiček jsem nikdy dlouho nevydržela u počítání denního příjmu kalorií :) Naštěstí. Netvrdím, že jsem to nikdy nezkusila. Ale nepokračovala jsem v tom. Na kalorickou hodnotu jednotlivých potravin a produktů se ale dívám, takže mám přehled o tom, jak je co kalorické. To je taky něco s čím teď, když se snažím vyléčit, dost zápasím. Je pro mě obtížné překročit svůj obvyklý příjem a hodně se to ve mně pere. Je skvělé, že jsem začala jíst bonbony, ale většinou a toho jste si určitě všimly, to dělám to na úkor jiných pořádných (a podstatně výživnějších a zdravějších jídel). Často se stane, že když si bonbony dopřeju - což je prakticky denně :D, tak uberu někde jinde. Na tom budu muset ještě zapracovat!

Lžu. Vím, že je to součást anorexie a snažím se to tak brát. Z počátku jsem z toho měla hodně černé svědomí, protože jsem poctivka:) Ale postupem času jsem to začala ignorovat - dělala jsem to z naprosto nesobeckých důvodů. Nechtěla jsem rodiče trápit. Nyní lžu první ligu :D Lhala jsem o váze, když jsem se ještě vážila - samozřejmě jsem si přidávala. A lžu doteď o jídle. Vymýšlím si, co všechno jsem snědla. Vím totiž, že kdybych řekla pravdu, trápilo by to jak mamku, tak taťku. Nutili by mě jíst víc. Hádali bychom se a myslím, že kvůli mně a mé anorexii už bylo trápení víc než dost. Důležité je, že s tím co jím přibírám :) Důležitá poznámka: Vám nelžu :)

Schovávám jídlo. Vymyslela jsem už spoustu skvělých schovek :D Schovávám jídlo různě po skříních - samozřejmě jenom takové to "jídlobezpečnénaschování" - rohlíky, musli tyčinky, buchty. Tuňáka bych si ve skříni třeba neschovala :D Když se mi toho nahromadí víc, tak své skrýše povybírám a vyhodím do kontejneru. Přirozeně když nikdo není doma. Rodiče respektují mé soukromí, takže mi na to ještě nepřišli...respektive asi to tuší :D

"Vyvinula" jsem i jiné způsoby, jak se jídla zbavit. Nechávat zbytky jídla v obalech a házet je do koše. Spláchnout je do záchodu - to se zdá být velmi účinné a jednoduché řešení jídla, které nechci sníst :D. Ale není to tak dávno, co se nám záchod tak trochu ucpal...a já jsem jenom trnula, jestli náhodou z těch hlubin nevyplave něco, co jsem tam vyhodila:D Od té doby jídlo, které splachuju do záchodu pečlivě vybírám :D

A vyvinula jsem i jednu další techniku :) Ano - 250g bonbonu na posezení je moc. Problém je, že jakmile je začnu jíst, už nedokážu přestat dokud není sáček prázdný :D. Proto to teď dělám tak, že nejdříve trošku odsypu (omlouvám se za upřímnost ) za postel:D. Tím bonbony "znehodnotím" :D A protože bonbony ze země nejím mám takhle jistotu, že jich nesním tolik a zároveň nemusím bojovat sama se sebou, můžu nechat prázdný sáček a zároveň jich nesníst tolik:) A tak to funguje :)

Občas se stane, že mi toho mamka naloží na talíř opravdu moc. V tom případě nechám zbytky. Přestože vím, že bych to jídlo zvládla sníst či přestože mám ještě docela hlad.

Ráda jím "v klidu" a jídlo si "vychutnávám". Už nikdy bych nejedla za chůze, nejspíš ani ve stoje. Nejedla bych v zimě. Nerada jím, když hrozí, že by mě mohlo něco nebo někdo vyrušit. Když jím třeba ve vlaku - většinou počkám, než mi průvodčí zkontroluje lístek :D Nerada jím, když nemám čas jíst. Nejradši jím doma - hezky v teple, v posteli, když se dívám na nějaký seriál nebo film :) Taky jím ráda ve vlaku :)

Piju sklenice vody před jídlem, piju Colu ZERO. Piju, abych přepila hlad. Ano, tohle taky musí přestat.


Tajně cvičím. Cvičení mi tedy zatím dovoleno nebylo. A co si budeme povídat - vůbec se nedivím, protože tohle jsem už na rodiče zkoušela několikrát a vedlo to až sem :D Podle jejich představ bych měla přibrat nejdřív na 52kg a pak začít cvičit. Já jsem ale zjistila , že posilování mi pomáhá se s tím vším lépe vyrovnat. Musím si dát pozor, aby se to celé nezvrhlo a já nezačala cvičit proto, abych hubla....ale to snad zvládnu. Věřím si :)

Stane se, že jsem na rodiče hodně protivná, reaguju naprosto přehnaně a podrážděně. Samozřejmě se to opět týká hlavně jídla. Myslím, že to všechno je kvůli pocitu úzkosti, který přestože přibrat chci, uvnitř ještě mám.

Občas hraju hru "najdi váhu":D Byly doby, kdy jsem ji vytrvale hledala :D Před nějakou dobou jsem dokonce věděla, kde byla schovaná a pravidelně jsem se tak mohla vážit. S tím je teď ale konec- mamka vymyslela skrýš, na kterou jsem ještě nepřišla :D

Jsem jenom člověk a mám své chyby :)I přesto všechno stále platí to, že chci přibrat a daří se mi to! :) Určitě by to šlo zařídit i rychleji, ale upřímně - jsem ráda, že to jde pomaloučku :) Chci si na své nově nabyté křivky:D(doufám, že fakt budou!) hezky zvyknout. 

Mějte se krásně!

9 komentářů:

  1. neboj, dělám to samé a někdy snad i horší věci. A schovat tuňáka.. to byla hračka. Jenom to tam sem tam trochu zasmrdělo, ale s tím si poradila voňavka :D Je hrozný, jak dokážeme podvádět.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :D Je to hrozné :) Máš taky blog? Jak bych se na něj mohla dostat ? :)) Já ho nemám dlouho, takže s těmahle věcma neumím moc dobře zacházet :D

      Vymazat
  2. Všetko čo tu popisuješ presne na rovnako so mnou. Ale je hrozne fajn, že sa tak super vyrovnávaš s priberaním. Ja si zatiaľ neviem predstaviť, že by som mala pribrať. Hlavne pozor na to cvičenie aby si neskĺzla tam, kde pred pár týždňami ja. A mohla by si aspoň raz pridať jedálniček, len na 5 minút pre inšpiráciu :)

    OdpovědětVymazat
  3. Každý pokrok je fajn :) držím palce :)

    OdpovědětVymazat
  4. no tak něco podobného jsem také dělávala =D a když budu upřímná, tak nejnechutnější co se mi stalo, byl po půl roce nalezený sáček se zvratkama za skříní... humus...
    jinak hodně štěští a nesyp bombóny za postel, pak budeš mít ulepenou podlahu ;)

    OdpovědětVymazat
  5. Neber si to spatne, taky jsem tohle v dobe anorexie delavala...Nestydis se trochu vyhazovat jidlo, na ktere rodice pracne vydelavaji penize? Z tech smajliku je mi smutno:-( Doufam, ze se ti brzo podari se uzdravit a budes v poradku!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem moc ráda za zpětnou vazbu:) Děkuju za Tvůj komentář :) Nezaložila jsem si blog proto, aby mě všichni chválili, jak jsem úžasná a dokonalá :D :) Co se týče vyhazování jídla - často to jsou jenom rohlíky...čímž teda nechci shazovat fakt, že vyhazuju jídlo. Není mi to příjemné, ale volím menší zlo - víc nepříjemné by mi bylo, kdybych je měla jíst :) A co se týká těch smajlíku - snažím se k celé věci přistupovat pozitivně. Myslím, že kdybych za každou větou psala tohle: :/ případně tohle :( Vůbec bych si nepomohla :) Vím, že léčba existuje a vím, že se vyléčit chci :) Měj se krásně!

      Vymazat
    2. Anonymní1:34 odp.

      Dobre dobre:) Zbavit se tehle nemoci trva strasne dlouho a anorekticke myslenly se mi nekdy honi v hlave i ted, po deseti letech...mela jsem si to uvedomit driv, nez jsem ti tu zacla neco psat - je dobre, ze sis vubec uvedomila, ze je neco spatne, a zacala s tim neco delat. Postupne se vsech techhle zlozvyku urco zbavis. A diky za odpoved:) papa, Betka

      Vymazat
  6. Tak tohle prostě musím okomentovat.
    1. Dřív jsem kalorický příjem za celý den opravdu pečlivě počítala, každý zbyteček jídla jsem odvážila, všechno... jelikož ale díky tomu každý den vycházel úplně jiný příjem (jednou klidně 1500 KJ, jindy o 3800 KJ), tak mi teď nedělá problém nepočítat, i když, jak říkáš, přesně vím, kolik kalorií mají jednotlivé potraviny, které jím. Taky bych si třeba nekoupila normální sýr nebo prostě a jednoduše tu tučnější, kaloričtější variantu z možných.
    2. Lež - myslím, že všechny anorektičky lžou, pokud mají komu, pokud je někdo hlídá, ptá se.. O jídle teď moc nelžu, protože mi strašně vadí, bavit se o tom, co jím. Mamce jsem to řekla, semtam se na něco zeptá, tak to nějak překousnu a pokouším se jí odpovědět. O váze jsem taky lhala, jen teď to není potřeba, protože přibírám..hodně.. Stávalo se i, že jsem se před vážením hodně napila, aby váha ukázala víc (a to i v případech, kdy jsem se mohla zvážit sama, bez mamky, protože co kdyby najednou přišla s tím, že si to chce zkontrolovat...?).
    3. Anorektičky jsou strašně vynalézavé. Dokážou jídlo ukrýt na neuvěřitelných místech, které by normálního člověka vůbec nenapadly. Do záchodu jsem jídlo spláchla jednou v životě, jinak vždy schovám, pak přendám do sáčku a jednou za čas vynesu, když někam jedu. Pamatuju si, jak jsem třeba horké brambory strkala za ponožku, bože, to bylo strašné.. je to tak krutá psychická nemoc.
    4. Jinak vždycky musím na talíři něco nechat, nikdy nemůžu sníst všechno. Abych přibírala, vymyslela jsem to takhle - vždycky, když si chystám jídlo, dám na talíř i to, co bych vyhodila už před samotným jezením, třeba zelené středy od rajčete, okraje od okurků, tlustý kousek ze šunky a podobně.. Takhle mi na talíři vždy něco zbude a já neuždibuju z toho, co mám sníst.
    5. Jsem znechucená, když vidím, jak se někdo cpe a nebo jí za chůze. Já musím jíst pomalu, v klidu, nesnáším poklus, honem honem. Nevadí mi, když vidím tlustého člověka jíst. Ale přijde mi nechutné,když vidím někoho, jak se rychle cpe, pomalu ani nežvýká... Taky jím raději s mamkou, je problém, když v době jídla přijde nějaká návštěva, mám pocit, jako by mě pozorovali a zkoumali moje jídlo. Snažím se jíst co nejdelší dobu. Často si třeba chodím přihřívat jídlo, pro kapesník, pro pití, aby ta doba byla co nejdelší, abych to snědla pomaličku a v klidu.
    6. Miluju Colu zero, vypiju jí hektolitry...:D Piju během každého jídla, abych se nasytila, ano, také přepíjím hlad, přiznávám. Jenže já mám teď období, že kdybych si měla dát jídlo pokaždé, když mám hlad nebo chuť, tak celý den jím. Zero je moje záchrana.
    7. Měla jsem i cvičící období, rotoped, sklapovačky. Upřímně ale teď sama vím, že na to fyzicky nemám.. přece jenom, 33 kilo asi fakt není zrovna moc.. Jsem unavená i během normální dne, i když už ne tolik, jako při 25 kg.. ještě musím počkat. Těším se, až zas budu moci dělat nějaký sport, co mě bude bavit. Chtěla bych plavat, což třeba teď nemůžu už jenom proto, že na sebe neseženu plavky, jedině v dětském, ale ty vypadá infantilně, různé volánky, růžová a podobně..:D
    8. S tím agresivním chováním to mám úplně stejně. Bratr se mě třeba zeptá "Co si děláš, ségra? (na jídlo)" a já jsem nepříčetná, dokázala bych se v té chvíli rozhádat do krve...
    9. Váhu máme normálně v koupelně, zaplaťpánbůh. Nedávno jsem si pořídila i vlastní, kterou mám u sebe. Svoji váhu prostě musím přijmout, nedá se nic dělat.
    10. Upřímně, když jsem v nemocnici přibrala třeba kilo za 3 dny, zděsila jsem se. Taky jsem pořád prohlašovala, že to chci přibrat pomalu, 300 g za týden. Teď jsem zase přibrala za pár dní skoro 2 kila a musím říct, že je to pocitově snad lepší.. člověk se s tím nakonec srovná, i když na začátku s tím má stejné trápení, jako kdyby přibral 300 g.. Nevím, proč toužím po tom, přibrat to pomalu. Že bych si chtěla užít jídlo, dokud můžu? Jojo, hlava je mimo...

    OdpovědětVymazat

Každého vašeho názoru a komentáře si vážím :)