Jsem anorektička

Začala bych tak asi tím, že je mi 23 a přes rok mám mentální anorexii. Mohla bych napsat, že už přes rok bojuju s mentální anorexií, ale to by nebyla tak úplně pravda. Rok nade mnou totiž ta mrcha víceméně vítězí a já tak jako z povzdálí přihlížím. Jako bych stále čekala na ten impluz, díky kterému se rozhodnu, že chci bojovat a chci se uzdravit.

Momentálně mám necelých 46 kg na 173 cm. Beru antidepresiva, navštěvuju psycholožku, psychiatra a nutriční terapeutku...no není toho málo :D V pondělí jsem se odhodlala k jednomu hodně velkému kroku - požádala jsem psychiatra, aby mi napsal doporučení k přijetí na psychiatrii :), protože sama už jsem to příliš dobře nezvládala. Na psychiatrii pro mě sice momentálně nemají místo, ale až budou na jaře nabírat nové pacienty s poruchou příjmu potravy, tak třeba bude :) Chtěla bych na sobě začít pracovat a věřím tomu, že tam to půjde :) Četla jsem na blogu jedné slečny o její hospitalizaci v Motole. Pochopila jsem z toho, že v Motole vás akorát jenom vykrmí a tím to hasne. Klinika, kterou jsem si našla já, je v Brně a četla jsem, že v rámci léčby tam mají různé terapie. Tak by mi to třeba mohlo pomoct si všechno ujasnit a srovnat. Nicméně třeba se stane nějaký zázrak a půjde to i bez hospitalizace! A to je taky jeden z důvodu, proč si zakládám tenhle blog. Chci si dělat nějaký záznam o svém životě, chci zaznamenávat byť jen drobné pokroky, které udělám, abych si jich byla vědoma a mohla na sobě dál pracovat :)

Když jsem čekala v čekárně u psychiatra a viděla některé pacienty, řekla jsem si, že takhle dopadnout opravdu nechci! Nechci být žádná troska, chci mít úplně normální plnohodnotný život. Chci na sobě začít pracovat a vidět nějaký pokrok! Někdy cítím, že se chci uzdravit. Někdy cítím jenom to, že hrozně chci chtít se uzdravit.