Jablkový drobenkový koláč - nejgeniálnější dezert všech dob :D

Ahoj holky :) Dneska jsem si pro vás připravila fotorecept na můj nejoblíbenější koláč! Pekla jsem ho o víkendu a dokonce dvakrát, protože jeden nikdy nestačí :D Je naprosto úžasný, nejlepší a geniální a jsem schopna ho jíst v opravdu velkém množství, takže na mém blogu nesmí rozhodně chybět! A mimo všechny výše zmíněné superlativy je velmi jednoduchý na přípravu:)

DROBENKA

250g polohrubé mouky
160g Hery
100-120g moučkového cukru
1 žloutek
½ balíčku prášku do pečiva

 

 



Vytvoříme drobenku, kterou rozdělíme na polovinu. Jednu polovinu vsypeme do vymazané koláčové formy( průměr 23 cm) a stlačíme ji. Druhou polovinu použijeme jako drobenku a posypeme jí koláč na závěr.

TVAROHOVÁ NÁDIVKA

250g měkkého tvarohu
1 vejce
2 lžičky vanilkového cukru
3 lžíce krupicového cukru

Smícháme a rovnoměrně jí pokryjeme korpus :)

JABLKOVÁ NÁDIVKA

600g jablek
3 lžíce krupicového cukru
1 lžíce vanilkového pudinku
mletá skořice
rozinky?

Opět smícháme a rovnoměrně rozložíme na tvarohovou nádivku. Na závěr posypeme drobenkou:) Pečeme v předhřáté troubě při 200 stupních :)

 

 

 

Přeji vám dobrou chuť!



UPOZORNĚNÍ: NEBEZPEČNĚ DOBRÉ!!!!! :D :D :D

   
 

 

Proč jsem onemocněla?

Když jsem byla ve středu na psychoterapii ptal se mě pan doktor proč jsem onemocněla. Řekla jsem mu, že to opravdu nevím:), což ale nebyla tak úplně pravda :D Nikdy jsem si to ale neposkládala tak úplně dohromady...až teď...je to dlouhé a nudné, za což se omlouvám, ale je to nutné :)) Je zde také spousta "možná", protože si většinou nejsem jistá tím, jestli a jaký vliv co mělo :) A ještě bych chtěla zdůraznit to, že své rodiče miluju a mrzelo by mě, kdyby se tady náhodou vyskytla nějaká negativní poznámka na jejich jméno :) Vím, že mě milují a vychovali mě a chovali se ke mně vždy tak, jak nejlépe uměli:) Všechno, co popisuju je subjektivní...není to objektivní záznam skutečností :))
 

Dětství

Uvědomila jsem si, že velmi těžce nesu kritiku. Respektive považuju za kritiku v podstatě všechno, co je na mou adresu řečeno :D Jsem velmi vztahovačná. Neadekvátně na ni reaguju hlavně v případě, že byla řečena mamkou. Možná mám pocit, že cokoli udělám jí nebude dost dobré. Možná, že je to nějaká "obranná reakce", kterou jsem si v průběhu svého života vyvinula vůči mamčině poměrně časté kritice. Možná jsem právě díky tomu získala pocit, že bych měla být perfektní, nejlepší. Možná jsem si myslela, že právě díky časté kritice je to ona, kdo chce, abych byla perfektní.

Ke svým rodičům jsem vždycky vzhlížela, respektovala je. Vždy to pro mě byly autority. Nikdy jsem o nich nepochybovala a cokoli udělali nebo řekli bylo v mých očích správné a absolutní. Je tedy možné, že jakoukoli kritiku jsem přijímala jako fakt. Ne jako názor, ale jako skutečnost. To zřejmě vedlo k tomu, že jsem si byla vědoma spíše svých chyb než kladných vlastností.

Neúspěch v soutěži krásy a rozchod

Mentální anorexie u mně propukla v době, která pro mě byla psychicky hodně náročná. A podílela se na ni celá řada nejrůznějších okolností. Pokud je mám vzít chronologicky, tak prvním faktorem byl neúspěch v soutěži krásy. Nepostoupila jsem tehdy z castingu do dalšího kola. Nemyslím si, že by to mělo něco společného s mým vzhledem jako spíš s mou nepříliš dobrou schopností sebeprezentace. Nicméně v té době jsem hledala i viníka v mé vizáži. Staly se jím má stehna.

O pár měsíců později jsem se rozešla se svým tehdejším přítelem a díky tomu jsem měla ve svém životě více času a prostoru. Rozhodla jsem se, že začnu dělat něco pro sebe a pro své zdraví...ale hlavně jsem se rozhodla, že budu pracovat na svých nohách a dovedu je k dokonalosti!

Kromě toho, že jsem měla díky rozchodu více času, jsem přišla o přítele - o jeho lásku. O lásku, kterou mi dával a kterou jsem já sama po rozchodu nebyla schopna nahradit. Přišla jsem i o pozornost, kterou mi věnoval. A v mém životě byl najednou deficit lásky a pozornosti.

V té době se v modelingu dařilo mé sestře. To, jakým způsobem se stravovala se pro mě stalo inspirací, odtud pochází můj zájem o zdravou výživu. Zřejmě jsem si podvědomě myslela, že když se budu stravovat (a nejen stravovat - uvědomila jsem si, že jsem ji napodobovala v mnoha ohledech) jako ona, budu stejně úspěšná jako ona. K ničemu takovému pochopitelně nedošlo. Naopak byly mezi námi velmi časté konflikty, protože sestra nesnášela, když jsem ji kopírovala.
Sestra byla čím dál úspěšnější. Vždycky jsem jí to přála a podporovala jsem ji, jak jen jsem mohla. Miluju ji:) Ale mrzelo mě, že se doma veškerá pozornost obracela na modeling a její úspěchy. Což zřejmě mělo vliv na to, že můj život vypadal v porovnání s jejím mnohem bezcenější než ve skutečnosti byl. Navíc modeling to byla oblast, ve které já jsem zcela evidentně neuspěla.

Co tedy vedlo k tomu, že jsem onemocněla?

Nejpodstatnější je to, že jsem neměla ráda sebe samou, byla jsem nesebevědomá, nevážila jsem si sebe samé, neuměla jsem se ocenit zřejmě v souvislosti s častou kritikou a pocitem, že bych měla být stejně perfektní jako mí rodiče, což se mi nikdy nemohlo povést, protože perfektní nebyli ani oni, jenomže to jsem neviděla:) Kdybych se měla ráda, nejspíš bych neonemocněla.

Díky tomu, že jsem se neměla ráda jsem nebyla schopná po rozchodu nahradit deficit lásky a pozornosti, kterou jsem měla, když jsem byla zadaná. Anorexie byla nejspíš neúmyslný způsob, jakým jsem poutala pozornost svých rodičů, kteří ji v té době věnovali ve větší míře sestře.

Navíc jsem konzervativní člověk, který má rád jistotu. Ráda se ve věcech orientuju a mám v nich ráda jasno. Možná, že tím, že jsem si "vypěstovala" anorexii jsem získala vnitřní pocit stability a jistoty, který mi v tehdejším životě chyběl.

Pozitivní seznam za uplynulý týden

Co se dá dělat...už je to tady zase :D :D :D

• rozhodla jsem se, že tu mrchu porazím ambulantně :D, odmítla jsem hospitalizaci
• byla jsem u nutriční a psychoterapeuta
• miluju svého psychoterapeuta (:DDDD vtip :)) ), ale je hrozně fajn!!! Už se moc těším až k němu ve středu půjdu:)
• přišla jsem na to, proč jsem onemocněla. Napsala jsem o tom a dala jsem to přečíst mamce:)
• dvakrát jsem pekla svůj milovaný koláč a povedl se! (podruhé sice moc ne, ale co už :D )
• navštívila jsem prarodiče a donesla jim koláč, měli radost:))
• pozitivně afirmuji a začíná se to v mém životě projevovat
• v laboratoři se mi příliš nedařilo, ale nevzdávám to! ani jsem se z toho dosud nezbláznila :D Pokud se divíte, co je pozitivního na tom, že se mi nedařilo, tak právě to, že jsem se z toho ještě nezbláznila :D A nesu to velmi statečně :D

Vysvětlení pro všechny dosud nezasvěcené: nechlubím se, jenom se snažím přesvědčit se o tom, že mám skvělý, krásný, úžasný a plnohodnotný život :))))

Přejídání, pozitivní afirmace, váha

Ahoj holky, nejdřív bych vám všem chtěla upřímně poděkovat za podporu! Nikdy jsem nechodila na žádnou skupinovou psychoterapii...ale tak nějak bych si ji představovala :)))) Opravdu mi moc pomáháte a vaše komentáře mě upřímně těší! Jste zlaté!!

Napadlo mě napsat článek, ve kterém bych tak nějak shrnula to, jak se mi daří, jestli dělám pokroky a jaké:)

Přejezení a jak s ním bojuju

Všechny víme, že je to hrozně relativní pojem, pod kterým si každá představíme něco jiného:) Já jsem v minulosti jako přejezení vnímala situaci, kdy jsem snědla více než bych chtěla, než jsem si povolila...teď tak vnímám situaci, kdy toho sním objektivně hodně :D (například moje poslední přejezení večeře: dva rohlíky se šunkou, miska zeleniny a téměř celá krabice zapékaného musli). Jak se s tím vyrovnávám? Snažím se opakovat si, že moje tělíčko strádalo tak hrozně dlouho a že jsem mu právě dopřála to, co potřebovalo:) Snažím se si opakovat, že moje tělo si to zaslouží! Říkám si, že se miluji a přijímám sebe takovou jaká jsem :) Proč bych mu nemohla dát to, na co má chuť? o:)

Posun dobrým směrem určitě vnímám v souvislosti s tím, že když jsem se přejedla naposled nesnažila jsem se tolik omezovat a zmenšovat další hlavní jídlo:) Myslím, že to je hlavní důvod toho, proč se nepřejídám až tak často :))) Naposledy jsem se přejedla na večeři, posnídala jsem normálně...myslím, že kdybych omezila snídani, moje tělo by dopoledne cítilo nedostatek energie, večer by se přejezení opakovalo a dostala bych se do bludného kruhu. Prostě si to přejezení odpustím - dělám jakože nic:D a jedeme dál :)) Taky jsem zjistila, že se přejím jenom, když jsem doma, v Brně sice většinou mívám nakoupeno do zásoby, ale nic takového se mi tam ještě nestalo:) Určitě to bude souviset s tím, že doma jsem větší zásoby :D, ale hlavně s tím, že v Brně jsem více zaměstnaná než doma :)

Pozitivní afirmace

Snažím si je opakovat si denně a tak často, jak jen to jde. Nějaké potizivní, hezké věci o sobě, svém těle, o tom co umím...prostě různé věci, které mě zrovna napadnou. Zatím v tom nejsem příliš kreativní, takže hodně často opakuju to samé dokola :D, ale časem se to určitě zlepší:) Vycházím z knížky Miluj svůj život od Louise L. Hay...Afirmace je účinnější, když se při tom díváte do zrcadla do očí :)) Údajně prý proto, že jako dětem nám byly sdělovány negativní informace při pohledu do očí...Takže každý den poctivě pozitivně afirmuju:)) Afirmuju, když si čistím zuby - říkám si, že se miluju a přijímám sebe takovou, jaká jsem nebo třeba když cvičím- to si opakuji, že jsem skvělá a silná! Taky si opakuju, že jsem krásná :)) Afirmuji i když jdu do školy, když jdu ze školy, do obchodu... A světe div se - FUNGUJE TO!!! :) Dělám to asi něco málo přes dva týdny a v pátek jsem si prostě jen tak z ničeho nic řekla při pohledu do zrcadla, že mi to sluší:)))) Nemusela jsem se o tom přesvědčovat, prostě jsem jenom konstatovala to, co jsem viděla :D A bylo to poté, co jsem na váze viděla větší číslo :)) To jen taková technická poznámka:)), o to je to pro mě cennější:) Nezabere vám to moc času a opravdu díky tomu můžete změnit nejen sebe, ale celý svůj život :) Chce to jenom odhodlat se a začít na sobě pracovat :)

Váha

V sobotu dopoledne jsem se vážila - 47,1 kg (v pátek dopoledne to bylo 47,8kg - jsem živoucí důkaz toho, jak rychle se váha mění). No co si budeme povídat - nic moc teda....Není to žádná záhada - je mi jasné, co za tím je - v době, kdy jsem nebyla rozhodnutá ohledně hospitalizace(minulý týden od pondělí do čtvrtka, když jsem byla v Brně) jsem se do toho přibírání tolik neopřela...z jednoho prostého (a taky naprosto debilního a pro normální lidi nepochopitelného) důvodu: nechtěla jsem být v nemocnici, v případě že bych tam šla, nejtlustší anorektička. Snažila jsem se s tou myšlenkou bojovat - evidentně mi to příliš nešlo. Nicméně jedeme dál - přiberu:) Takové 0,5-1 kg do týdne by bylo fajn :)))

Mějte se krásně! :) Jdu se podívat, jak se daří vám!

Mentální anorexie - ničitelka vztahů

Když jsem byla v pondělí v nutriční poradně dostala jsem brožurku O poruchách příjmu potravy pro otce a partnery, napsala ji Ria Černá. Tak úplně mi nedošlo, proč mi ji nutriční dala :D (partnera nemám a tatínkovi bych ji číst nedala). Nicméně včera ve vlaku na cestě domů jsem ji začala číst a musím přiznat, že se nutriční trefila přímo do černého :) Ještě ji nemám přečtenou celou, nicméně jsem díky ní začala více přemýšlet nad určitými věcmi:)

Vždycky jsem věděla, že poruchu příjmu potravy netrpím jenom já, ale je jí tak nějak postižena celá moje rodina...bohužel. Ano, samozřejmě jsem viděla, jak to mamku trápí, jak se taťka rozčiluje a že se se mnou sestra občas nebaví, protože se cítí prostě bezmocná a možná taky trochu proto, že je na mě naštvaná. Nikdy jsem ale hlouběji nepřemýšlela nad tím, jaké to pro jednotlivé členy rodiny je a jak moc velký vliv to může mít nejenom na náš vzájemný vztah, ale třeba i na partnerský život mých rodičů, nebo vztah rodičů k mé sestře.

To že se změnil vztah rodičů ke mně je naprosto neoddiskutovatelný fakt. Tak to prostě je. Už zjistili, že díky anorexii mi nemůžou věřit, protože jsem jim mockrát lhala. Slibovala jsem hory doly, schovávala jídlo, lhala o své váze...vlastně mě nenapadá moc věcí o kterých bych nelhala :D Nicméně momentálně ztrátu jejich důvěry naštěstí nijak nepociťuju:) Jsou naprosto skvělí, chápaví, vycházejí mi vstříc a opravdu se snaží, jak mohou mi být nápomocní, mám v nich obrovskou oporu...Nechci jejich důvěru už zklamat! Myslím, že obrovskou zásluhu na tom, jak se rodiče k mé anorexii postavili měla knížka Tajná řeč a problémy poruch příjmu potravy od Peggy Claude - Pierre. Tu mamince doporučila moje psycholožka. Je opravdu velmi užitečná a doporučuji ji všem rodičům! Pomůže jim pochopit a dá jim návod, jak se zachovat...

Nikdy jsem tím, co jsem dělala nechtěla nikomu ublížit, někoho rozesmutnit či rozčílit. Spíše než na ostatní jsem se ale soustředila na sebe, na svou vlastní bolest, své vlastní trápení, na to, jak hrozně mi je, na jídlo, kalorie a pohyb...Včera po přečtení jakési kapitoly z brožurky jsem se vyděsila, že anorexie může ničit i vztah mezi mými rodiči. A to já v žádném případě nechci! Samozřejmě, že ani jejich vztah není naprosto ideální, ale milují se a já v žádném případě nechci ničit to krásné, co mezi sebou mají. Díky tomu, jak hodně je momentálně vyčerpává funkce rodičovská by mohli zapomínat na funkci partnerskou. Až včera mi došlo, že anorexie vlastně představuje pro vztahy naprosto reálnou a konkrétní hrozbu. Prostě tohle se stalo jedním z dalších motivů k uzdravení. Naprosto zásadních, fakt nechápu jaktože jsem to doteď tak úplně neviděla!

Mimo to se mi minulý týden svěřila sestra, že měla před nedávnem nějaké trápení, ale neřekla o tom mamince z ohleduplnosti. Protože prostě viděla, že se tak trápí se mnou, že nějaké další starosti by jí rozhodně nepomohly. Bylo mi to líto... Chci, aby se moje sestra nebála svěřit mamce, když ji něco trápí. Díky anorexii jedné pitomé se teď soustřeďuje hodně pozornosti na mě, ale já chci, aby i má sestra dostala pozornost a lásku, kterou si zaslouží!

V žádném případě nedovolím, aby anorexie ničila mou rodinu!

A co si myslíte vy? Ovlivňují PPP vztahy ve vaší rodině?

Včerejší psychoterapie o:)

Takže dneska ráno jsem volala do fakultní nemocnice a zrušila svou hospitalizaci na psychiatrii:) Nejednala jsem impulzivně, ale po zralé úvaze a pevně doufám, že toho nebudu litovat. Včera jsem měla sezení u pana psychiatra/ psychoterapeuta. Byla jsem u něj poprvé a musím říct, že je to velmi příjemný člověk. Naprosto si mě získal ve chvíli, kdy jsem mu přiznala ty své bonbonové orgie a začala jsem se mu div ne omlouvat, že samozřejmě vím, že nemám bonbony nahrazovat hlavní jídlo:D Vůbec se nad tím nepozastavoval, téměř nad tím mávl rukou a řekl, že je důležité, že jím:)))) Chci ho vidět znovu!!!! :DDD Jedno 50 minutové sezení vyšlo na 300 Kč :)

Obrátila jsem se na něj samozřejmě se spoustou dotazů ohledně hospitalizace, vysvětlila jsem mu svou situaci a pak velmi trpělivě odpovídal na všechny mé dotazy :) Říkal, že hospitalizace by mi určitě neublížila, naopak by mi mohla pomoct. Ptala jsem se ho na benefity hospitalizace: jednoznačně REŽIM a pak také terapie. Skupinová terapie bývá asi dvakrát týdně, sejde se na ni skupina lidí s podobnými problémy. Pacienty k individuální terapii si vybírají lékaři, ta probíhá asi jedenkrát týdně 50 minut. Je taky možné, že bych individuální psychoterapii nedostala. Mě "lákalo" na hospitalizaci hlavně to, že bych měla možnost pracovat na své psychice :) Představovala jsem si, že ta psychoterapie bývá intenzivnější. Což byl asi ten nejzásadnější důvod pro to, že jsem hospitalizaci zrušila. Ptala jsem se taky na tu děsivou veku :D Říkal, že veku tam ještě neviděl :D :D Tak to byl asi opravdu starý jídelníček a navíc potraviny, které nejím se dají nahrazovat - mohla bych si třeba koupit jiné pečivo odpovídající gramáže. Ptala jsem se taky, jak je to s dozorem při jídle a pochopila jsem to tak, že pokud nemá pacientka kritickou váhu, tak je hrozně fajn, když všechno sní, ale nikdo nad ní nestojí a nehrozí prstem :)) Není to tak, že nemůžete vstát od stolu dokud nesníte všechno. A co se týká toho režimu - díky tomu, že vám jídlo připravuje někdo jiný je z vás sejmuta zodpovědnost za to, co a jak připravit, nemusíte se rozhodovat kolik čeho sníst. Nemusíte nad jídlem tolik přemýšlet, prostě jen jíte...

Dneska ráno jsem se k němu objednala na příští středu :), mám přijít s nějakou zakázkou - s něčím, na čem bych chtěla pracovat :) Tak popřemýšlím, co přesně by to mělo být :D :D :D Asi bych se chtěla zaměřit na vztah k sobě samé, sebeúctu, sebevědomí a tyhle věci, které mi žalostně chybí :D Ve středu taky půjdu na první návštěvu k paní psycholožce v Anabell :) a v pondělí opět k nutriční :)) Mamka radost ze zrušené hospitalizace samozřejmě neměla, ale já jo :D Najednou si víc vážím svobody :D

Právě jsem si dala sva rohlíky se šunkou, misku zeleniny a skoro celou krabici zapékaného musli :D Výčitky bohužel mám...ale všechno je tak, jak má být. V mém světě je všechno v pořádku:) Miluji své tělo a dopřávám mu všechno, co potřebuje! Jdu se podívat, jak se daří vám! :)

Návštěva u nutriční terapeutky

Proběhla už v pondělí:) Chodím do Anabell a nutriční poradenství je teď na 2,5 roku financováno (tuším Evropskou únií?) - což znamená jednu opravdu skvělou zprávu - je to zdarma! V minulosti jsem u nutriční terapeutky platila 300Kč za jedno sezení:) (500 Kč v případě, že jsem chtěla absolvovat analýzu na přístroji InBody.) Takže pokud jste někdy uvažovaly o návštěvě nutriční terapeutky, ale neměly jste dostatečné finance, teď je ta správná příležitost to napravit! :)

Pro ty z vás, které třeba netuší, co přesně si pod takovou návštěvou mají představit: Probíráte spolu své stravovací zvyklosti:), vaše jednotlivá jídla, co obvykle snídáte, svačíte, obědváte, večeříte. Pokoušíte se postupně zařazovat nové potraviny, případně teplá jídla (pokud se ji obáváte a nejíte je). Doporučí vám jídelníček vhodný pro vás a vychází přímo z toho, co vy konkrétně jíte. Žádný univerzální jídelníček, ale jídelníček přesně pro vás:) Zkrátka cílem je normalizovat váš jídelníček a vaši hmotnost:) Taky vás může zvážit, monitorovat nejenom vaší hmotnost, ale také složení vašeho těla :)

Co se konkrétně týká mé pondělní návštěvy - paní nutriční říkala, že by byla ráda, kdybych teď, když jsem tak motivovaná docházela do poradny jednou týdně, což se mi líbí a jsem rozhodně pro:) Procházely jsme spolu také můj jídelníček - to jak by měl vypadat. Samozřejmě nemám bonbony nahrazovat hlavní jídlo ( to už ale všichni víme, že? :D ) Řekla jsem jí, jak to teď vypadá s mým denním energetickým příjmem - asi 8000 kJ. Myslím, že ji to potěšilo, protože je to pokrok od doby, kdy jsem tam byla posledně. Mluvily jsme i o léčebně. Minulý týden jsem se totiž dívala, jaký byl jídelníček v nemocnici a upřímně jsem se vyděsila :D Ten jídelníček byl sice asi přes dva roky starý, ale nechce se mi riskovat, že bych se setkala s něčím takovým, pokud bych byla hospitalizovaná :D Jídelníček zde  Bílé pečivo sním, rohlík je v pořádku. Ale mám pocit, že kamkoliv(dívala jsem se na tu první dietu) jsem se do jídelníčku podívala byla veka! Prostě veka téměř všude. K snídani, svačině, snad i k večeři. Myslím, že toho vydržím dost, ale tuhle vekovou dietu bych asi nepřežila :D Veka je dobrá, když je transformovaná třeba do silvestrovského chlebíčku :D, ale jinak mi jako pečivo opravdu nechutná. Takže veka se stala v poslední době asi důvodem k tomu, proč bych do nemocnice jít opravdu nechtěla :D Paní nutriční říkala, že je to moje rozhodnutí:) A že do nemocnice se dá jít kdyžtak i později...čímž řekla v podstatě vše.

A taky jsem dostala dvě brožurky: První z nich: Svépomocný manuál aneb Jak si mohu sám/sama pomoci.  Přečteno:) Je určitě užitečný, protože kromě takových těch obecných faktů, které jsou nemocným poruchami příjmu potravy jistě velmi dobře známé, obsahuje i úkoly, které třeba pomohou nemocným přijít na to, proč onemocněly a kdo vlastně vůbec jsou:) Protože nevím, jak vy ale já si tím momentálně nejsem vůbec jistá. Mám v sobě hrozně velký zmatek, občas se mi stane, že vůbec nevím, co cítím, nevím proč. Prostě se v sobě vůbec neorientuju!! Napadlo mě, že když se budu prostřednictvím manuálu věnovat sama sobě třeba příjdu na to, proč jsem onemocněla :) Obsahuje 10 lekcí, jejichž témata jsou: Poruchy příjmu potravy - je to můj problém?, Léčba - jak se léčit a vyléčit, Jídlo a jídelní režim - co je"normální", Tělo - jak ho mít více ráda, Emoce - jak je prožívat a projevovat, sebeúcta, sexualita, vztahy s druhými, práce a studium. Obsahuje i seznam kontaktů na odborníky :) Asi budu procházet jednotlivé úkoly ( nevím, jestli všechny) a třeba mi to pomůže:) Je tedy docela možné, že se můj blog na chvíli promění na něco jako terapeutický deník:) Úkoly, které budu plnit budou hlavně pro mě, případně i pro vás, pokud byste si je chtěly taky vyzkoušet. Rozhodně je ale můžete ignorovat :)

A občas vás taky budu zásobovat tím, co jsem si v brožurce přečetla, jako třeba teď:

"Tví blízcí, rodina, přátelé, odborníci, tě mohou podpořit, motivovat a podržet, ale vyléčit se můžeš jen a pouze ty. Neexistuje žádný zázračný lék ani recept na poruchy příjmu potravy. Je to jen tvé rozhodnutí, odhodlání a víra, že se vyléčíš. Léčba - to je správné a vyvážené stravování a dlouhodobá práce na vnitřních problémech, které vedly k rozvoji poruchy příjmu potravy."

(zdroj: Svépomocný manuál aneb Jak si mohu sám/sama pomoci, Mgr. Jarmila Švédová)

Druhou brožurku jsem ještě nečetla, ale ta je myslím pro partnery a pro otce :)

Byla to hodně přínosná návštěva, paní nutriční mi taky řekla, že mi v Anabell mi mohou nabídnout také psychologickou péči. U tamější paní psycholožky jsem ještě nebyla, ale pokud se rozhodnu pro ambulatní léčbu, určitě se k ní také objednám. Tato služba je totiž také financován o:) Což je opravdu skvělé, protože nemusím mít špatný pocit z toho, kolik by do mé léčby museli rodiče investovat:) I když samozřejmě říkají ať v tomhle ohledu na peníze nehledím...ale já hledím :D Mohla bych do Anabell docházet třeba jednou týdně - na sezení s nutriční terapeutkou i psycholožkou. Jednou měsíčně k psychiatrovi, a jednou měsíčně k paní psycholožce, kterou mám ve městě ve kterém bydlím a ke které chodím už přes rok. To zní docela intenzivně, ne? :)

Teď běžím na schůzku s tím psychoterapeutem a večer se podívám, jak se daří vám!! :))