Ahoj holky!! :)
Omlouvám se za svou několikadenní absenci v blogovém světě :) Nepřispívala jsem na svůj ani na jiné blogy, z několika důvodů. Jednak jsem měla hodně práce v laboratoři, chodila jsem do školy a tak nějak mi nezbývala ani energie ani myšlenky na to, že bych dělala ještě něco jiného...Ale budu se snažit to dohnat a zjistit, jak se daří vám:)
Už v pondělí to nezačalo moc dobře :D Šla jsem k psycholožce, ke které jsem v minulosti chodila a naposledy jsem u ní byla v říjnu.
Myslela jsem, že bude fajn ji vidět, protože je to opravdu příjemná paní. To jsem se ale poněkud spletla :D Jak jsem říkala napoledy mě viděla v říjnu, kdy jsem měla asi ještě o něco vyšší hmotnost než mám teď. Mám pocit, že od toho se odvíjelo všechno ostatní...Místo nějaké podpory, v kterou jsem tajně doufala, jsem měla pocit, že mi nevěří a měla jsem pocit, že je prostě skeptická. Snažila jsem se jí říct, že se cítím dobře. Myslím, že mi to nevěřila. Říkala jsem jí o tom svém přejídání a ona říkala, že
to je zvláštní...
kam ty kalorie jdou? Říkala mi taky,
jak to musí být hrozný život s anorexií...Ano, je to hrozný život.
Připadala jsem si jako kdybych onemocněla z vlastní vůle, byla se svým stavem spokojená a nesnažila se s tím nic dělat. Myslím, že to, jak se k mé návštěvě postavila bylo způsobeno hlavně tím, že jsem tam vůbec nebyla v době, kdy mi bylo nejhůř a v době, kdy jsem zvažovala hospitalizaci. Chtěla jsem jí o tom říct, ale úplně mě přešla chuť...neřekla jsem jí ani, že chodím teď skoro každý týden k psycholožce, nutriční a na psychoterapii...a to konečně z toho správného důvodu - toho, že to chci. Prostě mě ta návštěva dost zklamala. Myslím, že už tam asi nepůjdu...
Včera jsem měla pro změnu terapii s panem psychiatrem :) A to bylo hrozně fajn:) Řekl mi, že
netrpím mentální anorexií, ale nejistotou. Ano, přišli jsme na to, že má
nejistota je to, co stojí nejenom za mentální anorexií, ale také za celou řadu mých jiných stavů. Už několik let se totiž potýkám s
obscesivním chováním, které mělo za celou dobu spoustu různých podob :) Nejdřív jsem se bála toho, že jsem nezamkla dveře, nevypnula plyn, nezavřela okno, nevypnula počítač...a bála jsem se, že nás někdo vykrade, byt vybouchne, vyhoří...bála jsem se, že se stane něco někomu mně blízkému, že někomu ublížím. Byla jsem schopná se několikrát vrátit, abych zkontrolovala, že je vše tak, jak má být a přestože jsem to viděla na vlastní oči, stejně ve mně zůstal
pocit nejistoty... Potom jsem se bála zvracení(!). Dlouho jsem sedávala a vlastně dodnes většinou sedávám v přednáškové místnosti blízko dvěřím, na kraji abych mohla kdykoli odejít - kdyby mi bylo náhodou zle. Bála jsem se dlouhou dobu jezdit autobusem. Takže problém pro mě byly třeba i výluky vlaku! Nicméně - v
úterý jsem se ale překonala a vydala jsem se na několikahodinovou cestu a bylo to naprosto v pořádku! Byla jsem šťastná, že se mi to povedlo překonat. Myslím, že s cestováním autobusem už nebudu mít problém! :) Bála jsem se cestovat vlakem proti směru jízdy - což už jsem nedávno taky překonala :) V současné době se tento můj všudypřítomný strach transformoval do jiné podoby - bojím se kontaminace, infekce...proto si velmi často myji ruce. Ano i s tím se snažím bojovat...zatím se to však ne vždy daří, ale já věřím tomu, že to zlomím.
Říkala jsem panu doktorovi o přejídání, o tom, jak se cítím...že mi jídlo prostě chutná, že když se přejím, tak se cítím sytá a fyzicky uspokojená a že je mi dobře...že zmizí ten odporný pocit hladu a mně přestanou obtěžovat myšlenky na jídlo:) A poté se najím až pocítím hlad. A díky němu jsem přišla na to, že tak nějak by to mělo být!!! Nemám na mysli vyloženě to přejídání jako spíš to, že jídlo slouží k uspokojení fyzických potřeb, takže to je v pořádku :)
Díky našemu včerejšímu rozhovoru jsem zjistila, že z toho přejídání vlastně nemusím mít takový strach:) Jako bych víc začala sama sobě věřit, že zvládnu přestat až už nebude potřeba přibírat :)))!
Od soboty jsem se nepřejedla :) Opakuji si často,
že jím proto, abych žila. Nežiju proto, abych jedla. Dneska jsem sice posnídala bonbonky(poprvé za poslední týden)...měla jsem na ně chuť, tak jsem si je prostě dovolila :), nebudu si je odpírat:)
Jinak paní nutriční je momentálně nemocná, takže jsem své sezení tento týden neměla a upřímně mě to docela mrzelo!
Jinak mi začínají být těsnější kalhoty - velikost 32. Nemám z toho úplně příjemný pocit...tak jo - upřímně? Je to hrozné :D!!
Asi nikdy jsem si nekupovala oblečení z toho důvodu, že by mi bylo těsné! (Když jsem rostla, tak mi bylo krátké, ale to byla poněkud jiná situace :)) Přemýšlím, že si půjdu koupit nějaké krásné a úžasné 34, pak bych třeba mohla mít radost z toho, že mi budou sedět a budu je moct nosit... :D A nebo taky ne :DD
Jdu se podívat, jak se daří vám! :)
.JPG)
.JPG)
.JPG){kind=link}