Další pozitivní seznam o:)

Tak dneska přidávám opět jeden pozitivní seznam :)) Aneb věci, které mě potěšily:)

• začala jsem pořádně papat a trošku přibrala :)
• mám možnost hospitalizace (což je fajn, protože můžu zvážit svou schopnost léčit se ambulantně či v nemocnici)
• vyzkoušela jsem si nový test v laboratoři, malinko pohnula se svou diplomovou prací
• viděla jsem sestru a skvěle jsme si pokecaly :)
• dostala jsem nový lak a džíny :)
• přečetla jsem dva věděcké články
• zvládla jsem sníst vepřové mělněné maso!, zapékané musli
• několik rán se mi povedlo neposnídat bonbony :D
• odpověděla jsem na inzerát na seznamce :D :D

V pondělí mě čeká sezení s nutriční :) Celkem se na to těším. Zaujala jsem k tomu aktivní postoj a sepsala pokroky, které jsem udělala od doby, kdy jsme se viděly naposledy(to bylo před Vánoci). A ještě jsem si napsala seznam témat, které bych s ní chtěla probrat :)

Ve středu mě čeká pro změnu sezení s psychoterapeutem:) U něj jsem ještě nebyla, jsem zvědavá :)) Chtěla bych se ho hlavně zeptat na tu hospitalizaci. Na to, zda si myslí, že je v mém případě nezbytná...Bylo to pro mě už uzavřené téma, ale tajemná komnata se znovu otevřela :D :D Mamka si myslí, že by bylo lepší kdybych se nechala hospitalizovat. Argumentuje tím, že by ta terapie byla intenzivnější. V tom má určitě pravdu...A taky si myslím, že by se jí dost ulevilo, protože bych byla v péči odborníků a ona by nemusela trnout, jestli dál nehubnu...takže to dost možná to udělám kvůli ní. Už si toho chudák za tu dobu, co jsem nemocná užila až až...Já jsem přesvědčená o tom, že přibrat dokážu, v tom už nevidím problém, ale určitě bych to chtěla mít v pořádku i v hlavě :D :D Takže pokud by mi tam dokázali pomoct... :)

Taky jste hrály hru "chci přibrat, ale nejde to"? :)

Ahoj holky!

Opět bych vám chtěla moc poděkovat za veškerou vaši podporu a milé komentáře! Jste opravdu úžasné a já si vás moc vážím! Nikdy bych nevěřila tomu, že by mi mohly opravdu pomáhat, ale zdá se, že to funguje:)

Dneska ráno jsem se vážila: 47,4 kg :)) Takže oproti minulému týdnu jsem o 0,7kg těžší :D To, že jsem na váze uviděla vyšší číslo (a o tolik! :D) se mnou tentokrát příliš nezamávalo :)) Vyčetla jsem v knížce doktora Krcha, že na vzrůst tělesné hmotnosti o 1 kg je zapotřebí příjmout v průměru 25 000 -30 000 kJ NAD BĚŽNOU ENERGETICKOU POTŘEBU. Takže mě to nechává celkem klidnou :D A co se týká mého včerejšího dezertu, tak s žádnými výčitkami jsem asi ani nebojovala :) Pravda je taková, že mi bylo až do večera těžko :D, takže večeře byla lehká. Vlastně mi je těžko ještě teď... :D Ale teď je to možná ze snídaně, což byla taky pěkná energetická pecka :D

Možná je na téma mého dnešního článku ještě trochu brzy, protože nad anorexií ještě vyhráno nemám. Inspirovaly mě k němu některé vaše články, jídelníčky a taky samozřejmě vlastní zkušenosti. Chtěla bych se rozepsat o mém dosavadním pseudoboji s anorexií.
Jak už jsem určitě někde zmiňovala nemocná jsem přibližně rok a půl. Nicméně rodiče o tom vědí asi od podzimu loňského roku. Do té doby jsem hrála hru "chci přibrat, ale nemůžu!nejde to!"Že vám to něco říká? Čtěte dál:)

Tuhletu "hru" určitě spousta z vás dobře zná. Hrála jsem ji já a hrály ji i některé z vás. Některé z vás ji hrají dodnes... Je to přesně taková ta pseudosnaha se svou váhou něco udělat, abyste ukonejšili své okolí a to Vám konečně dalo pokoj. Takže toho víc sníte, ale trváte na tom, že chcete každý den hodinu cvičit. Nebo chcete přibrat na svalech(ale vaše výživa ani pohyb tomuto vašemu přání ani zdaleka neodpovídají.) Případně trváte na to, že chcete přibrat pouze ze zdravých potravin. Chcete přibrat pouze z jídel, která vám chutnají! Když už přibrat, tak ne z pití! A rozhodně pomalu! (přičemž zapomínáme, že naše tělo není stroj, který můžeme naprogramovat...ale má prostě vlastní principy a jeho fungování je ovlivňováno řadou faktorů). Nebo trváte na tom, že přiberete ale nebudete jíst smažená jídla, bílé pečivo, vepřové maso, smetanu, šlehačku a sladkostem - těm se vyhnete několikakilometrovým obloukem. Kladete si milion různých podmínek. Dělala jsem naprosto to samé - a ne ani mně se ještě nepodařilo oprostit se od všech těchto podmínek, ale věřím, že k tomu dojde. A přestože vám rodiče neustále ustupují - nikdy nedodržíte, to co jste slíbily a to že přiberete. A pokud přiberete, tak vás to tak vyděsí, že za pár dní máte svoji váhu nenápadně zase zpátky. A pak nastává druhé kolo...jdete od lékaři k lékaři a zase všude slibujete, že přiberete! Možná si opravdu myslíte, že přiberete, možná už ale ve chvíli, kdy to slibujete víte, že se nic takového dít nebude. A že tohle je jenom jeden z vašich dalších úhybných manévrů.

O tom, že chodím k nutriční jsem se taky už určitě zmiňovala:) Probíraly jsme spolu, jakým směrem měnit můj jídelníček...A tak jsem se o to "pokoušela":)...vždycky, když jsem ale šla do obchodu, tak jsem se nedokázala přemoct a zase si koupila to samé. Pokaždé jsem šla těmi stejnými uličkami a i když jsem zabloudila do jiné, nakonec jsem do košíku hodila zase něco, na co jsem byla zvyklá. Něco "bezpečného", light, ZERO, případně nějakou jinou "kaloricky výhodnou" potravinu. A když jsem potom měla hlad, zase jsem si dala to samé. Nikdy se mi tak úplně nepovedlo změnit jídelníček...nepovedlo se mi to, protože mi chybělo odhodlání, chyběla mi rozhodnost a touha s anorexií OPRAVDU něco udělat! Nebo jsem ho kaloricky navýšila, ale zase jsem ubrala někde jinde. Podváděla jsem sebe samou...a to vědomě. A když neustále děláte ty samé věci a jíte ta samá jídla, je jasné, že co se týká váhy -stagnujete...

Dlouho jsem se taky těšila z toho, jak jsem skvělá, že se mi daří zařazovat některé nové potraviny! :D A to je přece něco, na čem jsme se s nutriční domluvily! :) A doma jsem zase všem líčila, jaké dělám velké pokroky :D Že jsem snědla čtvrt kila tvarohu!!! :D (který byl ještě ke všemu jen tak mezi námi nízkotučný) Ale váha buď stagnovala nebo klesala, rozhodně nestoupala!

A víte proč jsem celou dobu hrála tohle divadlo? Protože já jsem vlastně nikdy DOOPRAVDY přibrat nechtěla. Nebyla jsem s tím smířená a už vůbec jsem nebyla odhodlaná! Nechtěla jsem na sobě ten tuk, kterého jsem se tak pracně zbavovala uplynulé měsíce. Vynaložila jsem takové obrovské úsilí, omezovala se v jídle abych nakonec zase přibrala? Byla jsem přece tak úspěšná v hubnutí! A teď se toho mám vzdát? Ani za nic!!!Anorexie tady se mnou byla tak dlouho! Kdo jsem vlastně bez ní?! Nechtěla jsem přibrat, zároveň jsem však ze svého okolí cítila tlak. Věděla jsem, že bych přibrat měla, že se spousta lidí trápí. Proto jsem se tvářila, že přibrat chci.

S anorexií jsem žila velmi spokojeně asi rok a půl...a nevadilo mi to, bylo mi relativně dobře.  Celou tu dobu jsem samozřejmě věděla o tom, jaké by mě mohly potkat následky a co všechno by se mi mohlo stát. Opakovala mi to psycholožka, psychiatr, nutriční, samozřejmě i mamka. Četla jsem to v knížce pana doktora Krcha, četla jsem to různě na internetu, vyhledávala dokumenty o anorexii a poruchách příjmu potravy nejenom v češtině, ale i v angličtině...Ale přestože jsem to věděla, musela jsem si to prostě nějak sama srovnat v hlavě, uvědomit si to...Sama jsem se musela rozhodnout a začít bojovat...doopravdy, už žádný pseudoboj :)) Dříve jsem prostě hledala výmluvy. Nejen proč se mi nedaří přibrat, ale taky důvody pro to, abych přibírání mohla neustále odkládat! "Teď přibírat nebudu, protože"...nebo "ještě dneska si dám na snídani tohle, protože je to tak strašně dobré", "jím to, protože je to zdravé", "má to spoustu omega tři nenasycených mastných kyselin, vlákniny a jánevímčehovšehoještě", "potřebuju jíst i hodně zeleniny, protože je tam hodně vlákniny" případně "musím letět, takže si tu svačinu udělat nestihnu"...nejstupidnější výmluva ze všech ale byla"teď nemůžu moc jíst, protože půjdu do léčebny" :D  - protože jsem se necítila dostatečně vyhublá na to, abych tam šla.Chápete, jaký je to nesmysl? Co si budeme povídat, každá určitě máte "ty svoje" důvody a výmluvy pro svoji anorexii a pro to, proč se nezačít léčit-pořádně jíst a přibírat hned.

Doufám, že v mém případě je opravdu konec veškerému pseudoboji...moc bych vám přála, aby tomu tak bylo i ve vašem případě!!!! :)  

Můj dnešní oběd a "dezertíček" :D :D :D

Jdu se vám pochlubit svým dnešním obědem a dezertem :)))

Tuňák ve vlastní šťávě, celozrnné kolínka, brokolice, ředkvičky:

 

 

čtvrt naprosto luxusního jablkového drobenkového koláče

 

 

přídavek 1:

 

 

přídavek 2 :D :

 

 

 

Je mi trochu zle :D Ale když ten koláč byl tak skvělý!!! :) Ještě tam zbyl kousek...není škoda ho tam nechat? :D

 



Prostě se uzdravím a hotovo :D

Kdo četl několik mých posledních článků, tak už nejspíš trne o čem bude ten dnešní :D Copak se mi to v té mé hlavičce makovičce zase urodilo? :D S jakou kravinou příjdu tentokrát? :D

No takže - dneska ráno jsem se sebrala a bez toho aniž bych byla objednaná jsem vyrazila ke svému psychiatrovi :D Hezký začátek, ne? :D  Je to hrozně příjemný člověk :) Chtěla jsem s ním probrat svou situaci ohledně léčebny, ohledně toho, jak se cítím. Nemůžu si pomoct, ale je mi prostě líp. Cítím se lépe než když jsem k němu přišla na začátku ledna s prosbou, aby mi napsal doporučení k hospitalizaci. Domluvili jsme se spolu, že to ještě zkusíme ambulantně :)) (Technická poznámka: to, že jsem si to domluvila s ním ještě neznamená, že mě do léčebny nenažene mamka :D) Objednala jsem se u něj znovu zhruba za měsíc :)

Pak jsem se šla objednat ještě ke své psycholožce - na 18. března :)) A ještě jsem napsala e-mail nutriční :D S tou bych se mohla vidět už příští týden.

Jo a aby toho nebylo málo objednala jsem se ještě na příští středu do psychoterapautické ambulance pro dlouhodobou terapii poruch příjmu potravy :D Prostě jsem se rozhodla, že to vezmu do vlastních rukou:D Možná, že se objednám ještě k někomu...Už mě ale nikdo nenapadá.... :D :D :D Dneska ráno jsem se totiž vzbudila s pocitem, že to přece nemůže být tak těžké, abych to bez hospitalizace nezvládla sakra už :D!!!! Vždyť spousta z vás zvládla anorexii ambulatně! A máte můj obdiv! Můj obdiv má kdokoli, kdo tu mrchu porazil, ať už ambulatně nebo s hospitalizací :)

Abyste tomu rozumněly - jsem hodně cílevědomá, ambiciózní (která anorektička není, že? :D )...a když si něco usmyslím, tak není možné, abych toho nedosáhla:) Takže jsem si teď usmyslela, že se z anorexie uzdravím. Už si nebudu klást tak nesmyslné podmínky jakože chci přibrat jenom 100 gramů týdně :D Prostě jsem se začala cpát a jak to půjde nahoru, tak to prostě půjde nahoru. Budu věřit svému tělu, že se s tím nějak srovná! Rozhodla jsem se, že i když to bude boj, budu se snažit si pořádně užít i to, že si můžu jíst, co chci :) (jako dezert jsem si po normálním teplém obědě-kuřecí závitky s brambory a brokolicí- dala koláč...ale ne kousek koláče. Snědla jsem téměř půlku plechu!!!! :)))) A výčitky? Momentálně nic takového nepociťuju:) Koláč byl naprosto báječný!!!! A zítra bude možná taky :)) To by byla skvělá snídaně :) Prostě anorexii už nedám ani prostor ani příležitost. Je to hnusná mrcha a nic jiného si nezaslouží. Nechci, aby byla součástí mého života a už vůbec ne, aby ho řídila!!!!

Opravdu velmi mě potěšila podpora mého taťky, který měl radost, že jsem napadla ten koláč :D Říkal, že pokud to zvládnu sama bez léčebny, tak to bude jedině dobře :) Asi jsem přesně něco takového potřebovala slyšet :))

Moje rozporuplné pocity a včerejší jídelníček

Nejdřív bych vám všem chtěla moc poděkovat za podporu! Opravdu moc si vážím každého vašeho komentáře a samozřejmě taky toho, že si najdete čas na ty moje nesmysly :))) Až dopíšu tenhle článek, tak se půjdu kouknout k vám, jak se vám daří:))

Mně tak nějak pořád stejně blbě. Ale ne...náladu mám o něco málo lepší :) Zato s jídlem zase zápasím jako se smrtí. Když se sprchuju(a nejenom tehdy) tak si najednou připadám mnohem objemnější. Mnohem těžší. Připadám si hnusně, odporně. Je divné, že když se podívám na tu fotku, kterou jsem tady uveřejnila v pátek už ani tam si nepřipadám tak vyhublá, už mi nepřipadá, tak otřesná...Možná pro to, že mě čeká ta hospitalizace a já se necítím dostatečně "zubožená" na to, abych byla několik týdnů na psychiatrii...Vždyť přece na psychiatrii jsou hospitalizované holky, které jsou opravdu nemocné, opravdu vyhublé...ne holky jako já!! Víte z čeho mám strach? Z toho, že se tam na mě budou dívat jako na simulanta, který si to všechno vymýšlí...protože mám pocit, že prostě nevypadám dostatečně jako anorektička.

Vím, že dělám krok zpátky. Nemám ani chuť a většinou ani hlad. Jídlo je mi momentálně tak nějak jedno. Už mi nepřináší ani takovou radost jako předtím. Napíšu vám můj včerejší jídelníček a můžete to posoudit samy. Vím, že není dostatečný pro přibrání. Myslím, že možná není dostatečný ani pro udržení.

Snídaně: čokoládová ovesná kaše, zeleninaOběd: čokoládová ovesná kaše, višňový Ovofit
Večeře: tuňák, zelenina


Myslím, že fakt, že budu hospitalizovaná na mě teď působí hrozně kontraproduktivně... Jako bych už neměla důvod proč se snažit, proč zabrat. Je to taková beznaděj, protože ať prostě udělám cokoli, dopadne to stejně - hospitalizací.

Původně mi myšlenka hospitalizace tak nevadila, snažila jsem se to brát pozitivně :)Čím je to blíž a reálnější tím víc se mi do toho ale nechce! To už jste asi poznaly...Děsí mě představa, že budu jíst nemocniční stravu. Děsí mě, že budu jíst knedlíky, smetanové omáčky, vepřové maso, hovězí maso, máslo, sýry, smetanové jogurty. Děsí mě, že nejspíš nebudu mít tolik zeleniny, kterou mám tak ráda. Děsí mě, že to všechno nebudu mít pod kontrolou.

Říkala jsem mamce, že už vlastně ani moc nechci jít na psychiatrii. Je to těžké, protože ona je jednoznačně pro hospitalizaci. Vidí to jako šanci pro mě, aby mi bylo líp. Abych dostala pomoc, kterou (podle ní) potřebuju. Argumentuje tím, že nemocná jsem už dlouho a na to, abych anorexii zvládla ambulantně jsem už měla spoustu příležitostí. Ano, nemocná jsem už přes rok a půl ale vyléčit se chci teprve asi od ledna. A to ještě tak úplně (občas mám pocit, že vůbec!) nejsem srovnaná s nárůstem váhy...

Ale co kdybych prostě začala normálně jíst? Vždyť to sakra nemůže být tak těžké! Co kdybych jedla normální věci jako normální lidi? Protože co? Protože já přece chci být normální! Co kdybych se do toho pořádně opřela? Co kdybych se vykašlala na všechny ty pitomé anorektické myšlenky, výčitky a anorektické tiky? Co kdybych tu mrchu hnusnou už vůbec neposlouchala? Co kdybych ignorovala pocity plnosti, nechuť jíst, zvětšené břiško a větší stehna? Změnilo by to něco? "Musela" bych stále do léčebny? Není těch 10 dní příliš málo na to aby se s tím dalo něco udělat? Jsem dost silná na to, abych to dokázala?

To všechno se mi teď honí hlavou...asi si o tom s mamkou promluvím až přijedu domů...každopádně zabrala jsem(mně ta mrcha neporazí!) a můj jídelníček je už teď možná i dvakrát energetičtější než celý včerejší :D

　

Odhalení skrýše rohlíků, přejezení koláčem, hospitalizace potvrzena

Předem se všem omlouvám, za negativní článek...Možná jste si všimly toho, že včera nepřibyl další z mých pozitivních seznamů, které mi dělají takovou radost :) Pravda je ta, že mi není moc dobře. Psychicky.

Začalo to včera - včera to totiž prasklo. Ukrývačka rohlíků odhalena...Mamka přišla do pokoje zrovna ve chvíli, kdy jsem vyprazdňovala jednu ze svých skrýší. Vešla do pokoje tak krátce po tom, co zaklepala, že jsem nedokázala tak rychle zareagovat a zastavit ji v tom. Takže jsem stála uprostřed pokoje s rohlíkem v sáčku v ruce. Samozřejmě ji došlo, co jsem s tím rohlíkem dělala...repektive určitě jí došlo, co jsem s tím rohlíkem neudělala - nesnědla. Cítila jsem se tak hrozně provinile a trapně, že to nedokážu ani ani popsat. Bylo mi to hrozně líto. Snažila jsem se to vysvětlit, omluvit se. Snažila jsem se podtrhnout to, že je důležité, že přibírat přibírám i bez těch rohlíků. Musím říct, že po počátečním šoku to vzali dobře. Mamku nemrzelo to, že jsem schovávala rohlíky, ale to, že jsem jim (o nich) lhala a taky řekla, že opravdu potřebuju pomoct. Pak jsme se k tomu tématu vrátili jenom ve srandě, když mi taťka při loučení řekl, ať ty rohlíky neschovávám i na koleji :D .

Když jsem dojela na kolej bylo po poledni. K obědu jsem si udělala čokoládovou ovesnou kaši. A potom jsem snědla veškerý koláč, který mi babička nabalila. Co si budeme povídat, bylo ho opravdu moc. Objektivně moc, ne anorekticky moc. Po tom, co jsem ho dojedla jsem se cítila opravdu ale opravdu plná. Samozřejmě jsem znervózněla. Na mojí už do té doby pochroumané náladě mi to vůbec nepřidalo. Rozhodla jsem se, že půjdu do města pěšky( původně jsem měla v plánu jet tramvají). Říkala jsem si, že aspoň ze sebe nebudu mít tak hrozný pocit. Vzala jsem si sporttester, přenastavila svou hmotnost - naposledy, když jsem ho používala jsem měla 51 kg a vyrazila. Šla jsem přibližně půlhodiny a spálila 198 kcal. Odpoledne jsem nesvačila, protože jsem neměla hlad. Na večeři jsem se donutila sníst aspoň misku zeleniny.

Večer, když jsem se šla sprchovat, tak jsem se viděla větší. Cítila jsem se hnusně, odporně...nesnášela jsem se, nenáviděla jsem ty svoje obří stehna, vypadaly tak hnusně...myslím, že ani džíny už mi nejsou tak volné jako mi byly...

Ráno jsem se vzbudila se stejnou náladou, s jakou jsem usínala. Hlad jsem neměla, ale dala jsem si čokoládovou ovesnou kaši. Po snídani jsem zavolala na číslo, on něhož jsem měla minulý týden zmeškaný hovor. Byla to psychiatrická klinika. Potvrdila jsem, že na začátku března nastupuji. Jak se cítím? Momentálně vůbec nijak. Celkově je mi nijak. Nejradši bych asi jenom ležela a spala. Najednou vůbec nevím, proč bych měla bojovat...Doufám, že tenhle můj stav brzo přejde...

Moje zkušenost s antidepresivy

Jedna slečna se mě ptala na moji zkušenost s antidepresivy, tak mě napadlo, že bych o tom mohla napsat článek :) Jestli máte někdo jinou zkušenost a chcete se s námi o ni podělit, budu moc ráda :)

Tak chcela by som vedieť či si myslíš že ti pomáhajú a v čom??

Antidepresiva beru asi od června loňského roku a myslím, že mi opravdu pomohly stabilizovat mou náladu:) Asi bych měla dodat i to, že když jsem tehdy přišla za psychiatrem, měla jsem více psychických problémů než "jenom" anorexii. Takže ano dostala jsem antidepresiva, ale kvůli čemu přesně z toho všeho, co jsem mu řekla, to nevím :D :D Pokud bych měla popsat, jak se cítím - jsem klidnější, vyrovnanější, co se týče nálady a takového nějakého vnitřního rozpoložení je mi mnohem lépe:))

Myslíš že by si bola zmierená s priberaním aj bez nich??

Na to je velmi těžké odpovědět:) Já jsem toho názoru, že pokud mi v tomto ohledu antidepresiva pomohly tak tím způsobem, že je mi lépe, mám mnohem větší chuť do života a chtěla bych od něj víc než mi poskytovala anorexie, což mohlo mít vliv na to, že se chci vyléčit a přibírání chápu jako součást procesu. Ale rozhodně to, alespoň v mém případě, nebylo tak, že bych spolkla prášek a bylo mi jedno, jestli budu vážit 50 nebo 60 kg :))))

nebojíš sa toho keď ich prestaneš užívať že znovu do toho spadneš?

S ohledem na to, jak jsem odpověděla na předchozí otázku...nebojím:) Až vysadím antidepresiva, budu mít spíš strach z toho, aby se mi nevrátila deprese a všechny ostatní problémy:) Pokud se mi vrátí anorexie (za předpokladu, že se z ní uzdravím samozřejmě :D :D, jakože já se z ní uzdravím) - myslím, že to bude z jiného důvodu :)

Antidepresiva už mi byla předepsána v minulosti jednou :) V tu dobu jsem ale nebyla schopa překonat svůj strach z možných nežádoucích účinků, navíc jsem nebyla úplně přesvědčena o tom, že by mi pomohly. Teď bych se rozhodla jinak :) Úplně by mi stačilo, že můj doktor byl dostatečně přesvědčený na to, aby mi je předepsal:)))

Loni v červnu jsem svůj strach z nežádoucích účinků překonala:) Pokud by vás zajímaly nežádoucí účinky, zde je příbalový leták antidepresiv, které užívám já. A všechno bylo v pořádku. Pocítila jsem pouze jediný nežádoucí účinek a to v sexuální oblasti - nižší chuť na sex a obtížněji dosažitelný orgasmus, což mě vzhledem k tomu, že jsem v současné době bez přítele, příliš netrápí :)